Mýtus o Sorosovi
Peter Morvay
revue Prostor 111 / Polsko a Maďarsko: Nové mýty, staré hrozby
Pocit ohrožení národa využívá Orbán k tomu, aby ospravedlnil svou autoritářskou vládu. K ohrožení potřebujete nepřítele a finančník židovského původu Soros se pro úlohu mytického zla skvěle hodí. Proto se George Soros stal z Orbánova hlavního sponzora jeho hlavním nepřítelem.
Autoritářská vláda premiéra Viktora Orbána stojí na několika mýtech, které jsou úspěšné i proto, že navazují na tradiční maďarskou politickou a národní mytologii. Jedním z nejdůležitějších a nejúčinnějších je hluboce zakořeněný mýtus o ohrožení maďarského národa, dokonce o ohrožení samotné existence Maďarů. Další úzce související mýtus říká, že byl svět vůči Maďarům vždy nespravedlivý, chce jim i dnes jenom škodit, chce je oslabit a v krajním případě s ním i úplně skoncovat. A do třetice prý svět Maďary neustále zrazoval a ponechával je jejich osudu a bez pomoci, ač bojovali nejenom za sebe, ale obětováním sebe samých zachraňovali i zbytek Evropy a západního světa.
Věštby o zániku Maďarů
Všechny tyto mýty sahají hluboko do historie, objevují se například se silným náboženským podtextem hlavně v kalvinistickém prostředí už v 16. a 17. století, v čase protitureckých bojů a osmanské okupace velké části Uherska. Ke konci 18. století je posílila takzvaná „Herderova věštba“, předpověď německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, že Maďaři prý zaniknou a budou pohlceni slovanským mořem, jež je obklopuje. Ve 20. století mýtu nejvíce nahrál rozpad Uherska a trianonská mírová smlouva z roku 1920. Hranice určené touto smlouvou byly z pohledu Maďarů velice nespravedlivé, třetina národa se ocitla mimo rámec nového Maďarska a pod nadvládou jiných, dříve právě Maďary ovládaných národů. Ty pak své čerstvě získané menšině daly svá bývalá skutečná i domnělá příkoří řádně pocítit. Trianon je od té doby považován za hlavní důkaz proradnosti zahraničí a jeho nepřátelství vůči Maďarům.
Snaha odčinit Trianon byla základem politiky meziválečného autoritářského režimu regenta Miklóse Horthyho a součástí této politiky muselo být logicky i posilování pocitu křivdy. Přesvědčení o křivdě způsobené Trianonem, jež zůstala na těle národa jako zanícená a neléčená rána, přežívalo i během vlády komunistů, kdy se o celé věci s ohledem na dobré vztahy v rámci komunistického tábora raději moc nemluvilo.
K tomu, aby se rána nehojila, přispívaly i sousední státy, vystavující maďarské menšiny na svém území různě intenzivní národnostní diskriminaci, důsledkem čehož byla i migrace části maďarské menšiny, hlavně její inteligence, ze sousedních států do „mateřské země“. Otázka Trianonu a krajanů v sousedních státech se začala probouzet ještě před pádem komunismu, kdy se stala jedním z nástrojů boje proti komunistické moci. Po pádu komunismu se Trianon a narativ národní ublíženosti opět staly jedním z hlavních politických nástrojů nacionálně populistické části politického spektra. (Tato část politického spektra se obvykle označuje za konzervativní, platí to však pouze v kulturních otázkách, v ekonomické oblasti maďarští konzervativci zastávají často spíše názory obvykle připisované levici.)
Pocit křivdy umocnilo potlačení maďarské protikomunistické revoluce v roce 1956. Ta byla prý i přes příslib vojenské pomoci zrazena Západem a ponechána svému osudu. Narativ křivdy následně vydatně přiživila i ekonomická transformace po roce 1989, kdy velká část maďarských firem a bank přešla do rukou zahraničních vlastníků. Podle nejextrémnějšího výkladu šlo od počátku o záměr různých temných sil, zahraničních finančních skupin a plutokratů ovládnout a oslabit maďarskou ekonomiku, a podlomit tak sílu národa, který je pro svou výjimečnost a duchovní hodnoty těmto silám obzvláště trnem v oku. I když tyto úvahy vypadají velmi divoce, věří jim mnozí Maďaři i proto, že je šíří například veřejnoprávní média bezprostředně řízená vládou.
Posledním stimulem k rozšíření mýtu o světové konspiraci namířené proti jednomu naprosto výjimečnému národu v srdci Evropy je současná migrační krize. Podle vládního výkladu nejde o nějaký přirozený jev vyvolaný válkami, klimatickými změnami a chudobou, ale o účelovou a řízenou konspiraci. Migrace je uměle vyvolaný proces, jehož konečným cílem je výměna evropského „etnického substrátu“, jak tomu říká Orbán. Tedy nahrazení tradičního evropského obyvatelstva, vyznávajícího křesťanské a národní hodnoty, novým kosmopolitním obyvatelstvem, složeným z vykořeněných přistěhovalců, jež by následně tyto temné síly dokázaly mnohem lépe ovládat. Součástí tajného plánu nadnárodních elit je také zničení národních států jako institucí, ty jim však zatím stále odolávají. Toto spiknutí ovládá ze zákulisí OSN, vedení Evropské unie, finanční trhy, slouží mu média i takzvaná občanská sféra. A hlavní postavou i symbolem sil, která za tím vším stojí, je jeden konkrétní člověk, finančník a filantrop maďarského původu George Soros.
Mýtotvůrce a věčný premiér maďarského národa
Orbán sám je spolu se svými nejbližšími spojenci velice aktivní a zdatný mýtotvůrce. Navíc šikovně navazuje na dřívější mýty, dokáže je účinně rozvíjet a účelové měnit podle svých potřeb. Typickým příkladem je právě vládou živená migrační hysterie a nedůvěra v cokoliv cizího a odlišného. Paradoxní je to o to více, že součástí vládní ideologie a oblíbeným tématem maďarských nacionalistů je pozitivní zdůrazňování toho, že samotní Maďaři jsou příchozí z Východu, kteří i proti vůli již usídlených evropských národů statečně zabrali a obhájili svou novou vlast a kteří mají dodnes v mnoha ohledech ke svým východním bratrům možná i blíže než k západním partnerům.
Není divu, že Orbán a spol. věnují tolik pozornosti vytváření a ovládání historického povědomí a manipulování s ním. I za současným sporem Orbánovy vlády s Maďarskou akademií věd je zčásti snaha určovat témata výzkumu pro společenské vědy, přinutit vědce vyhýbat se nepříjemným otázkám od genderové diskriminace až po domácí rasismus, neupozorňovat na rozpory uvnitř oficiálního výkladu dějin i společenských změn posledních desetiletí a historický výzkum přesměrovat od zpochybňování národní mytologie k jejímu potvrzování.
Součástí orbánovského vytváření mýtu je i to, že premiér o vlastním návratu k moci po vítězství v parlamentních volbách v roce 2010 mluvil již od počátku jako o revoluci. Tvrdil, že nejde o pouhé demokratické střídání vlád obvyklé v parlamentních demokraciích, ale o přechod k novému politickému systému, o začátek nové epochy a o kvalitativní historický předěl v dějinách maďarského národa. Logicky to znamenalo i popření vývoje, který v zemi probíhal od konce komunistické diktatury. I když si odmyslíme nabubřelost, až absurdní přehánění a hlavně značné přeceňování významu vlastní osoby, pravidelně charakterizující Orbánovy projevy před jeho domácím publikem, maďarský premiér má pravdu v tom, že skutečně prosadil systémové změny. Moderní parlamentní demokracii a právní stát s jeho institucemi ke kontrole a vyvažování moci nahradil něčím principiálně odlišným. Je proto naprosto oprávněné mluvit o Orbánově vládě jako o Orbánově režimu.
Orbán tento svůj politický model v roce 2010 nazval „Systém národní spolupráce“. Dnes je doma nejvíce známý pod maďarskou zkratkou NER, často se objevující v tamních médiích – byť ve zbytku těch nezávislých spíše v ironickém kontextu. Později v známém projevu z léta roku 2014 nazval Orbán stát, který buduje, neliberální demokracií. Pod pojmem neliberální demokracie se ve světě obvykle chápe hybridní systém, ve kterém sice probíhají parlamentní volby a formálně je stále demokracií, samotné volby však nejsou férové, opozice v nich nemá stejné podmínky jako vládní strana a hlavně existence voleb neznamená, že jsou dodržována základní lidská a politická práva a svobody, jako je svoboda projevu, médií, shromažďování, práva menšin atd.
V orbánovské praxi znamená neliberální systém zjednodušeně řečeno představu, že vítězství ve volbách dává vládě, vládnoucí straně volnou ruku a možnost dělat si, co uzná za vhodné. Všechno, co dělá, je a priori vydáváno za projev vůle voličů, ať už při hlasování o těchto plánech vlády věděli, či nikoliv. Vláda přitom nemusí brát a ani nebere žádné ohledy na cokoliv a kohokoliv jiného, ať už jde o platné zákony, psaná či nepsaná pravidla, politické zvyklosti, opozici, názorové oponenty, média, nezávislé soudy, občanskou společnost, menšiny, prostě o kohokoliv, kdo s vládními názory nesouhlasí. V Orbánově neliberální demokracii nemá nikdo jiný nárok mluvit do věcí veřejných, nikdo nemá reálné právo o něčem spolurozhodovat, nemá právo moc omezovat a kontrolovat. A když se o to přesto pokouší, ať už jde o média, občanskou sféru, nebo opozici a soudy, je to vládní mocí prezentováno jako snaha sabotovat úsilí vlády a osvíceného vůdce o sjednocení a pozvednutí národa. Snaha, proti které je nutné, a tím pádem i ospravedlnitelné rázně zakročit a s touto sabotáží, narušující jednotu národa, skoncovat.
Paradoxně se přesvědčení, že vítězství ve volbách vládě dává právo na cokoliv, vůbec nevylučuje s představou, že moc v neliberální demokracii disponuje navíc i jakousi vyšší legitimitou než jen tou, kterou mu vložili do rukou konkrétní voliči. Podle této představy je mu dáno jakési mystické pověření abstraktního lidu, národa, maďarské komunity, neboť je jejich jediným skutečným a oprávněným představitelem a vůdcem, přímo ztělesněním vůle národa. Oba druhy legitimity se pak mohou volně střídat podle aktuálních potřeb lídra. Orbán si to vyzkoušel už v roce 2002, kdy volby prohrál a vzápětí zpochybnil legitimitu nové vlády, která ho vystřídala. Pod hesly jako „národ nemůže nikdy prohrát volby“ se Orbán na nějaký čas stáhl z parlamentní politiky a svolával své přívržence na náměstí. Také se nechal označovat za „věčného premiéra maďarského národa“, jehož nárok na moc nelze odvozovat pouze od takových triviálních věcí, jako jsou příznivé či nepříznivé volební výsledky. Odvolávání se na vyšší legitimitu se v rétorice Orbána a jeho blízkých objevuje i dnes, když potřebují obhájit něco, co je již za hranicí parlamentní demokracie.
Podmínkou toho, aby se nějaký politik mohl úspěšně stavět do role jediného pravého zástupce a přirozeného vůdce komunity, je vytvoření iluze toho, že je tato komunita jednotná a za svým vůdcem stojí svorně a neochvějně. Tedy, jednotní jsou alespoň ti praví členové této komunity, v Orbánově případě všichni praví Maďaři, a to nejen z Maďarska, ale i ze zbytku světa. Součástí této koncepce je totiž nejenom kulturní, ale i politická jednota maďarského národa bez ohledu na stávající státní hranice. To znamená včetně příslušníků maďarských menšin v sousedních státech a členů maďarské diaspory kdekoliv jinde po světě. Zrádcové, odpadlíci a služebníci cizích zájmů, kteří s vůdcem a jím definovanými všemaďarskými cíli a zájmy nesouhlasí, se samozřejmé za členy komunity nepočítají, a na jejich názoru tím pádem vůbec nesejde.
Význam permanentní kampaně
K nejefektivnějším způsobům, jak zajistit jednotu společenství/národa, nebo alespoň udržovat zdání této jednoty, tradičně patří vyvolávání pocitu vnějšího ohrožení. Vnější ohrožení je zároveň to, čím dnešní maďarská vláda ospravedlňuje své nedemokratické kroky. Když je národ v ohrožení, potřebuje silného vůdce, který se nezdržuje zbytečnostmi a koná. Ve stavu ohrožení musí jít stranou všechno, co vládě brání v tom, aby jednala rychle a efektivně, včetně zdlouhavých demokratických procedur nebo nezávislého soudnictví, které by mohlo některé vládní kroky zhatit. Stav ohrožení také vyžaduje a ospravedlňuje rázný postup proti těm, kteří snižují efektivitu vládnutí, všechno zbytečně komplikují a svou neustálou kritikou, svým kverulantstvím narušují národní jednotu a podkopávají Systém národní spolupráce.
Vnější nepřítel se hodí na ospravedlnění opravdu lecčeho, od postihů občanských aktivistů (údajně placených z ciziny a sloužících cizím zájmům, čili zájmům nepřítele) až po korupci, manipulování veřejných zakázek, přerozdělení veřejného majetku a rozparcelování celé země do rukou oligarchů blízkých premiérovi nebo přímo premiérově rodině. Podle oficiálního výkladu se tím pouze zajišťuje to, aby majetek národa a peníze maďarských občanů zůstaly ve správných maďarských rukách a dále sloužily potřebám národa.
Orbánův režim žije z konfliktu. Militarizace slovníku, vyvolávání až válečné psychózy, pocitu, že národ čelí útokům a je vlastně ve válce, byť nejde doslova o ozbrojený konflikt, to vše začalo již za první Orbánovy vlády v letech 1998 až 2002. V období druhé, třetí a dnes již čtvrté Orbánovy vlády po roce 2010 se tato strategie stala jednou ze základních mocenských technik vládní politiky. Není to sice zdaleka jediný nástroj, díky kterému Orbán vyhrává volby a zůstává u moci, zvláště při pohledu zvenčí je však patrně tím nejnápadnějším. Doma sehrává stejně významnou úlohu sociální populismus, například vládou nařízené umělé snížení cen energií, zdůrazněné i na každé složence na elektřinu a plyn, které domácnosti dostávají – další příklad všudypřítomnosti propagandy. K tomu se přidávají i jiné faktory, jako třeba absolutní převaha vládních médií, nekonečné množství veřejných peněz, které je vláda ochotna na propagandu vynaložit, nebo nastavení volebních pravidel tak, aby vyhovovaly vládní straně.
Význam permanentního zastrašování a přiživování politických mýtů však také nelze podceňovat. Zemi opakovaně zaplavují billboardy, provládní média pravidelně vysílají spoty, vede se permanentní kampaň proti někomu, kdo Maďary ohrožuje. Mění se pouze to, proti komu je kampaň konkrétně zamířena, a stupňuje se míra ohrožení.
Zatím poslední kampaň na billboardech a v elektronických médiích byla výjimečná pouze tím, že se při ní vedle amerického miliardáře a filantropa George Sorose octl šéf Evropské komise a významný politik Evropské lidové strany Jean-Claude Juncker. Orbánova strana Fidesz je také členem lidové strany a toto členství jí přináší značné výhody. Díky němu lidovci své spolustraníky z Maďarska dlouho obhajovali proti jakékoli kritice a postarali se o to, aby případné kroky Evropské unie proti Maďarsku vyšuměly do ztracena nebo neměly žádné dopady, které by Orbána skutečně nutily něco změnit na své politice. Soros je hlavním negativním hrdinou vládní propagandy již několik let, politikovi z vlastního tábora se to stalo poprvé. Dnes už si i Orbán uvědomuje, že zneužitím Junckera a poškozováním vlastního spojence přestřelil. S evropskými lidovci to sice zatím uhrál na jakousi remízu, když sám „dobrovolně“ požádal o pozastavení členství své strany v lidové straně (ale ne v lidoveckém poslaneckém klubu v Evropském parlamentu), v pokračování kampaně však pro jistotu na billboardech Junckera vystřídá další evropský politik z jiného tábora.
A kampaně v podobném duchu a také s využíváním Sorose jako hlavního strašáka budou jistě pokračovat. Z pohledu vlády se prostě osvědčily a fungují, byť jsou velice drahé. Přesná čísla se zjišťují velice těžce, financování kampaní je netransparentní a probíhá mnoha kanály, lze však odvodit, že na propagandu vláda ročně utrácí desítky miliónů eur.
Zpočátku v těchto kampaních vždy někdo ohrožoval hlavně sociální výdobytky, které vláda lidu zajistila – již vzpomínané umělé snižovaní cen energií a veřejných služeb, sektorové daně uvalené na firmy a banky (většinou se zahraničními vlastníky) v jednotlivých odvětvích. Maďarsko tak zažilo intenzivní vládní kampaně proti nadnárodním firmám, proti bankám, proti Mezinárodnímu měnovému fondu i proti Evropské unii, které se nelíbily některé populistické ekonomické kroky vlády.
Od ohrožování údajného blahobytu lidu se však v posledních letech postupně přešlo k již vzpomenutému narativu o ohrožení samotné existence národa. A vyvrcholilo to právě migrační krizí. Na rozdíl od Česka leží Maďarsko na balkánské trase a uprchlíky skutečně zažilo, když přes jeho území směrovaly statisíce lidí do Německa. V Maďarsku se však obvykle zdrželi jenom krátce, po většinu času jim vláda nijak nebránila pokračovat směrem na Západ (jak to ostatně dělá dodnes s těmi několika uprchlíky, které pustí na své území). Pak nechal Orbán postavit na jihu země plot – nápad převzal, stejně jako mnohé další prvky své agendy v posledních letech, od krajně pravicové strany Jobbik. Ani v Maďarsku však drtivá většina obyvatel nikdy uprchlíka na vlastní oči neviděla a nemá s ním žádnou zkušenost. Přesto i v nejzapadlejších vsích lidé uvěřili nejenom tomu, že migrace Maďarsko ohrožuje, že je uprchlíci připraví o jejich sociální výdobytky, ale i tomu, že je řízená a že za ní stojí jeden konkrétní muž.
Proč právě Soros?
Tím jsme se dostali k poslední otázce. Proč právě Soros? Důvody jsou celkem prosté, Soros je prostě pro takový úkol ideální – v očích mnohých je jako stvořený pro to, aby sehrál úlohu konspirátora a temné postavy, která z pozadí tahá za nitky. Soros je v Maďarsku známá postava, není nutné ho nikomu představovat. Každý také ví, že se v Maďarsku věnuje různým aktivitám a jeho nadace financuje všechno možné. Soros je pohádkově bohatý světový finančník, to první vyvolává přirozenou závist a to druhé je většinou občanů a priori vnímáno nepřátelsky a považováno za něco podezřelého a nepoctivého. A v neposlední řadě je Soros židovského původu. George, maďarsky György Soros (čti Ďörď Šoroš) pochází z asimilované židovské intelektuálské rodiny z Budapešti. Původní rodinné jméno Schwartz si pomaďarštil ještě jeho otec. György jako dítě přežil holocaust díky jednomu vládnímu úředníkovi, který ho ukrýval.
Nejznepokojivější na kampaních zaměřených proti Sorosovi je právě to, že zneužívají často ani neskrývané, jindy latentní antisemitské předsudky velké části obyvatel Maďarska. Byť to vláda popírá, kampaň probíhající nejenom na pouličních billboardech, ale i v provládních médiích vědomě využívá antisemitská klišé a Sorosův židovský původ v ní hraje důležitou roli. Občas bývá dokonce přímo zobrazován jako loutkář vedoucí na nitkách opoziční politiky nebo uprostřed deště bankovek.
Soros přitom v Maďarsku skutečně financoval a financuje i aktivity s politickým přesahem. Na podporu nezávislých médií nebo nevládních organizací, zabývajících se například obranou občanských svobod a korupcí, však vždy šel pouze zlomek peněz, které Maďarsku věnoval. Drtivá většina financí mířila vždy na sociální, zdravotní a edukační projekty, na pomoc při integraci Romů do společnosti, na obědy zdarma ve školách, na materiální vybavení nemocnic a škol atd. Největším Sorosovým projektem v Maďarsku je Středoevropská univerzita v Budapešti, která se teď ale kvůli vládní šikaně stěhuje do Vídně. Aktivity Sorosovy nadace tak často vlastně jenom suplovaly to, co by měl dělat sám stát, ale zanedbával to nebo na to neměl peníze.
Ještě zajímavější je proměna vztahu mezi Sorosen a Orbánem a jeho stranou. Nebyl zdaleka vždy tak zlý, právě naopak, mladí politikové z Fideszu patřili mezi Sorosovy oblíbence a ve Fideszu se o filantropovi mluvilo s velikou úctou. V prvních letech existence Fideszu (je to zkratka původního názvu Svaz mladých demokratů) byl Soros jeho hlavním sponzorem. Sorosova nadace sice nikdy nesponzorovala přímo politické strany, Fidesz byl však v březnu 1988 založen a pak ještě dlouho vystupoval jako nekomunistická mládežnická organizace. Od Sorose, jehož nadace působila v Maďarsku v liberálnějších podmínkách kádárismu legálně od roku 1984, získal Fidesz více peněz než jakákoliv jiná tehdejší „alternativní“ organizace. Nebudeme nijak přehánět, když řekneme, že Fidesz vyrostl právě na penězích od Sorose. Na svůj rozjezd například získal technické vybavení a finance v hodnotě dnešních asi 400 000 eur, ze kterých si vybudoval organizační infrastrukturu, zařídil kanceláře po celé zemi, vybavil je počítači a kopírkami. A co je skutečně paradox, mezi význačnými politiky či ideology Fideszu je spíše výjimkou ten, kdo v nějaké etapě svého života nebral peníze od Sorose, neměl Sorosovo stipendium nebo nebyl studentem Středoevropské univerzity. Platí to i pro Orbána, jenž se po ukončení studia zaměstnal u Středoevropského výzkumného týmu, který vznikl díky dotaci od Sorose, a v roce 1989 pak vycestoval na Sorosovo stipendium do Oxfordu.
Vztah Orbána a Sorose se začal kazit až v polovině devadesátých let minulého století, úměrně tomu, jak Fidesz opouštěl liberální pozice a přebíral agendu nacionálních populistů. Orbán se však se Sorosem setkal ještě v roce 2010. Finančník tehdy jeho vládě věnoval milión dolarů na likvidaci důsledků ekologické katastrofy u města Ajka. A vláda také Sorosovu nadaci a její zkušené odborníky požádala o pomoc při řešení romské otázky. Maďarsko totiž mělo převzít předsednictví Evropské unie a chtělo udělat dojem tím, jak si s problémem umí poradit. Spolupráce ale brzo skončila, zájem vlády nebyl příliš upřímný.
Finančník tak přestal být Orbánovým sponzorem, nebyl však ještě ani zdaleka jeho nepřítelem. Tím se stal až poté, co si maďarský premiér a jeho strategičtí poradci uvědomili, jak skvěle lze jeho osoby v maďarském prostředí využít k propagandě a politické manipulaci. Georgi Sorosovi tak zajistili místo v moderní maďarské mytologii.
odkaz
