Značné pokroky lidského myšlení jako by dnes činily Boha zbytečným. Při dnešním stavu přírodních věd se při objasňování světa, přírody a života již zdánlivě můžeme obejít bez něj. Pro mnoho lidí tak vyvstává nepřeklenutelný rozpor mezi vědou a vírou. Víru ztotožňují s nevědomostí. Přitom se paradoxně věda a technika nejvíce rozvinula právě v prostředí vyznačujícím se křesťanskou vírou.
Tato víra v pokrok je dnes již značně otřesena. Přehnaný entuziasmus: „vytvoříme boží díla“ ustupuje u mnoha vědců střízlivému poznání vlastních hranic. Sny o technicko-hospodářském ráji se postupně rozplývají. Uvědomujeme si, že všechno, co slouží pokroku, může být také zneužito k ničení. Znečištění životního prostředí, energetická a surovinová krize, civilizační choroby – to jsou jen některá hesla, u nichž si uvědomujeme, že člověk už dávno nesmí dělat všechno, čeho je technicky schopen, chce-li přežít.
Stále více lidí – nejen mladší generace – je přesvědčeno, že čistě matematicko-přírodovědné myšlení nemůže uchopit celou skutečnost. Proto hledají „rozšíření vědomí“ a přitom se ocitají v řadě slepých uliček. Ale jejich základní úmysl je zcela správný.
Raketový technik Werner von Braun napsal: „S postupujícím poznáváním stvoření bychom měli také získávat zvláštní poznání Stvořitele a hlubší porozumění lidské odpovědnosti za to, co naplňuje Boží vůli. Lety lidí do vesmíru jsou fantastickým výkonem, zatím však otevřely jen malinké okénko do obrovského vesmíru. Ale přeci jen to, co tímto okénkem můžeme zahlédnout z nekonečných tajemství universa, potvrzuje jistotu, že Stvořitel existuje... Pro mne jsou věda a náboženství jakoby dvě okna téhož domu, jimiž pohlížíme na skutečnost Stvořitele a na zákony projevující se v jeho stvoření.“
odkaz
