hoď ma hore
Milí diskutujúci. Pri diskutovaní prosím: 1. nepridávaj témy pozostávajúce len z odkazov alebo jednoslovné témy / 2. nepridávaj uražlivé alebo vulgárne komentáre. Ak tieto pravidlá nedodržíš, tvoja téma pravdepodobne skončí v koši. Príjemné diskutovanie :)
none
ak chceš diskutovať, musíš sa registrovať. registrácia

tu sa nachádzaš : 

hlavná stránka  /  zdravie  /  téma

Peter Michalu má konečne čo chcel . Keď si KKT nebudeš lastovička .

príspevkov
4
zobrazení
0
tému vytvoril(a) 2.2.2020 00:16 Čeka
posledná zmena 2.2.2020 09:44
1
02.02.2020, 00:16
Toto nevymyslíš. Čech Petr Michalu, ktorý požiadal v Rusku o azyl bol imigračnými úradníkmi zadržaný pre nelegálny pobyt, odovzdaný polícii a strčený do lochu.

odkaz


👍: Bijjou
none
2
02.02.2020, 00:17
Už má tri roky odsedene až ho bolí zadok
none
3
02.02.2020, 00:22
Přátelé, ale i vy nepřátelé (vy nepřátelé obzvláště, ať můžete svou škodolibostí, nepřejícností, zapšklostí hýkat blahem a kydat a kydat),

Napíši Vám/vám všechno po pravdě, proč jsem byl téměř 3 celé dny mimo síť, ale i mimo úplně psychicky…

Představte si celé to čtyřleté období mé snahy o zlegalizování mého pobytu zde v Rusku a to jakoukoliv formou (povolení k pobytu, dočasný uprchlík, pracovní povolení, až k trvalému pobytu a nejlépe občanství, což je na vrcholu vší té snahy).

Představte si moji činnost a například jednu z mnoha z nich - pietní akci dne 27. ledna na Piskarevském hřbitově, kdy jsem spolu se svým kamarádem Čechem Martinem a tatínkem jeho manželky byli opět i letos uctít a poklonit se památce obětí blokády Leningradu a za nás, za Čechoslováky a i za několik z Vás, kteří svou spoluúčast na této akci prezentovali a podpořili finanční částkou na smuteční kytici… Moje akce, moje iniciativa, ale i s Vaší podporou (za což Vám nesmírně děkuji), za nás Čechoslováky, kteří jsme nezapomněli, nezradili, nefalšujeme a máme rádi Rusko.

… a představte si, že den po této akci, tedy kolem poledne následujícího dne jsem byl zadržen, zatčen příslušníky migrační služby v civilu, kteří přišli do mého bytu. Ukázali mi své odznaky, a abych si vzal nějaké dokumenty a tak, šel a jel s nimi. Ihned mi vzali můj dosud platný český cestovní pas s migrační kartou, to pak předali orgánům policie. Věděl jsem, že to jednoho dne musí přijít, navíc jsem si dokonce i sám o to přímo napsal v dopise panu prezidentu (celý ten můj dopis, který jsem jako již pátý dopis napsal a tento odeslal dne 14. ledna 2020 uveřejním dole v plném znění). Nu což… převezli mě autem na nedaleké policejní oddělení, mříže zacvakly, vyplňovaly se papíry, policisté kontrolovali doklady, podepsal jsem jejich prohlášení, že se na mě nedopustili násilí, že mě nebili, poučení a tak, pak se zvedli, odešli a tímto mě předali k dalšímu řízení orgánům policie. Byl jsem teď tedy v péči policistů.

Tak teď vše opravdu po pravdě popíši, vše k věci… V té jediné policejní místnosti, která byla zároveň i výslechovou místností a dále i místností, kam v průběhu dne, ale i celé noci policejní hlídky přiváželi různé provinilce proti zákonu a tak podobně, jsem seděl na jedné lavici, spolu s těmi různými provinilci já od asi tři čtvrtě na jednu odpoledního času až do noci do půl třetí!! Ano, je to tak!! Během té předlouhé doby jsem se několikrát pokoušel dotázat tam jednoho policisty, co bude se mnou nadále, co se bude dít a tak. Jen mi stroze odpověděl, že půjdu do cely, protože jsem porušil zákon a jsem tam již nelegálně.

Nu, dobře, však jsem nakonec i s něčím takovým počítal, ale skutečnost vás vždy tak trochu přece jenom zaskočí, když pak opravdu nastane. V průběhu celé té doby, více jak 12 hodin jsem byl svědkem práce policistů, hlídek, které přiváželi provinilce, či i federálně hledané osoby, byl jsem svědkem vyvádění a doprovázení zadržených osob z cel na toalety, byl jsem svědkem příjmu delikventů na cely, viděl jsem, jak vše museli odevzdat, i tkaničky od bot a tak podobně, již jsem tedy viděl a poznal, co bude čekat i mě. Policejní focení, u někoho snímali otisky prstů (u mě v tomto případě ne, ty mi již dávno snímali v Moskvě a pak na jednom oddělení zde v Leningradu), viděl jsem a byl jsem svědkem u některých zadržených jejich agrese vůči policistům, viděl jsem, že policisté naopak takové věci řešili slušně, nekompromisně, důrazně, ale žádné násilí, žádné bití, nic. Více jak 12 hodin jsem seděl na jedné lavici v jedné této místnosti a byl svědkem toho všeho. Hlídky přiváželi (hlavně večer a v noci) i mladé lidi, sotva 18 leté kluky, ale i holky, které byli přichyceni při pití alkoholu na veřejnosti (což je zde v Rusku trestné), jedna mladičká holčina, která šňupala marjánku, dále byl zadržen agresivní, přiopitý manžel, na kterého zavolala policejní hlídku sama jeho manželka, pak nějací zlodějíčci, federálně hledaný člověk – recidivista, cikánka obtěžující lidi na ulici a tak dále a tak dále. Nejčastějšími provinilci ale byli lidé právě bez dokladu, bez registrace, s propadlými vízy, bez povolení k pobytu v Rusku a to byli hlavně z bývalých středoasijských republik Sovětského svazu, tedy z Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a tak. Těch bylo opravdu, opravdu hodně, moc.

Většina všech těchto provinilců byla vyřízena na místě, zaplatili pokutu, většinou kolem 500 rublů, podepsali papíry a mohli potom odejít domů. Ale bacha, celé takové vyřízení, třeba i ti mladí za alkohol s pokutou – to vše vyřídit (tak banální záležitost) trvalo minimálně 4 až 5 hodin!! Někteří z přivedených též skončili na cele, vyspali se z alkoholového opojení, nebo zklidnili svou agresi a druhý den, třeba časně zrána byli z cel propuštěni. To vše jsem viděl, zažil.

Nevím, proč na mě přišla řada až v půl třetí v noci, celou dobu jsem seděl v místnosti, vše sledoval, ale po pravdě, zase to bylo daleko příjemnější a lidštější než být na cele. To přiznávám! No v půl třetí v noci byla tedy řada na mně, vyndat vše z kapes, vyndat a zkontrolovat a zapsat vše v baťůžku, který sebou neustále nosím. Sepsat všechny věci, foťák, hodinky, prsteny, řetízky, léky, dokumenty, doklady, pěněženku (ale peníze s sebou do cely), vyndat tkaničky z bot, sundat z kalhot opasek… zaprotokolovat, podepsat (ostatně toto je i běžná praxe třeba z ČR). Hotovo, jdu na celu.

Ne tak úplně v šoku, přece jenom mám praxi a zkušenosti z doby, kde jsem já sám dělal ve věznici dozorce. Temná, šedá místnost tak dva a půl metru krát šest metrů, podél zdí dvě dřevěné tvrdé lavice, široké asi 35 cm, šedá betonová zašpiněná podlaha, mdlý zápach, ocelové dveře s velkým zaskleným, ale nerozbitným oknem s mříží, nad dveřmi ostré světlo, které svítí celou noc, v rohu u dveří na stropě kamera. To je všechno. Spát (pokud se to dá tak nazvat) pouze na té tvrdé lavici beze všeho, žádná přikrývka, natož poduška pod hlavu, žádné umyvadlo, toaleta, nic. Tak v této komoře, cele jsem strávil dvě noci a vlastně více než těch povolených 48 hodin, ale jistě jich bylo více jak 55. Nemáte žádný pojem o čase, nevíte, jestli je noc, či den, každá hodina se neuvěřitelně vleče. Spát se nedá, úzké lavice, musí každý dávat pozor, aby nežuchnul na betonovou podlahu, což se mým spoluzadrženým na cele mnohokrát stalo. Policista vám řekne, že druhý den bude soud, ale další podrobnosti, čas a tak vám nepoví. Pokud člověk potřebuje na záchod, musí vytrvale bušit (já klepal) na ocelové dveře, či na to nerozbitné sklo a čekat, aby ti dozorující policisté vás milostivě vzali na záchod. Někdy je nutné bušit i 20 minut, někdy to člověk vzdá. Já si v tomto nestěžuji, neboť vždy jsem využil toho, když někdo vytrvale a udatně bušil na dveře, tak potom jsem se přifařil a šel s ním. Je pravda, že jako člověk v letech jsem musel častěji. Jó záchod!! Jen turecký, to je díra s nějakými nášlapnými místy (ani to neumím používat, naštěstí jsem toto zrovna nemusel).
Nepříjemné je, že vlastně to bušení, nebo i kopání do dveří, na mříže, do nerozbitného skla slyšíte prakticky celou noc, protože vždy měl někdo potřebu.

Každá hodina se neuvěřitelně vleče. Na „mé“ cele se v průběhu noci vystřídalo několik zadrženců. Někdo zklidnil agresi a byl propuštěn, další se dostal z alkoholového opojení a byl tedy také propuštěn, pro jednoho přijela eskorta až z Murmanska a odcestoval s eskortou a letadlem do místa svého bydliště. A tak podobně.

Byl jsem na cele i s nějakým mužem středních let (37 let), sám se mi svěřil z agrese a napadení pod vlivem alkoholu vlastní manželky, se kterou měl 14 a 7 letou dceru. Manželka na něho zavolala policejní hlídku. Prý to již takto udělal pět krát. Vystřízlivěl, odešel, pravděpodobně zaplatil i pokutu. Přibyl na celu ke mně nový, mladík, také rozdováděný alkoholem, docela agresivní, stále říkal, že mě zabije (nevím proč), pak se se mnou skamarádil. Vypil mi jedinou malou pet lahev vody, no byl galantní, stále mi vnucoval, abych se napil s ním, nemohl jsem ho urazit, takže hrdlo lahve jsem vždy utřel aspoň rukou a s odporem a znechucením napil se s ním ze své vlastní lahve. Pak už mi tolik zabitím nevyhrožoval, jen občas. Spát se nedalo, to je samozřejmé. Nedobouchal se na policisty, aby ho vzali na tureckou toaletu, tak se vymočil do právě vypité pet lahve od vody. Občas se netrefil. Po asi půl hodině a vyhrožování směrem k policistům, že jsou to všichni ****y a svině a že je všechny pozabijí a jestli v tom půjdu s ním, z nudy sebral tu močí plnou pet flašku a vylil jí po podlaze po celé cele. To už jsem nemohl, využil jsem náhodně kolem jdoucího policisty, kterého jsem spatřil skrz mříže v okně dveří, zaklepal, on hned otevřel a já ho poprosil, aby mě přemístil na jinou celu a proč. Vyhověl mi, no předem mě upozornil, že neví, jestli to bude lepší. Dal mě na celu vedle, na betonové, zašpiněné, zakrvácené podlaze ležel funící tlouštík s rozbitým nosem a čelem, vše od krve. Na jedné lavici ležel typický kriminálník, potetovaný, s holou hlavou, ale znal jsem ho již z příjmu, viděl jsem ho v té přijímací a výslechové místnosti, dokonce jsme se tam spolu bavili, neboť on každé dva roky jezdí do Karlových Varů. Ještě v té přijímací místnosti zcela sám zmákl vypít plnou flašku vodky, kterou měl ukrytou v náprsní kapse kabátu. Vždy, při jeho častých podezřelých návštěvách záchodu, nebo když někam odešel tam službu konající policista, dlouhými loky nasával z lahve před zraky nás všech zadržených delikventů.

Tak toto byli moji noví společníci na cele. Dobrý, noc uplynula, ani nevím jak, vůbec jsem nevěděl, kolik je hodin, jestli je den, nebo noc… Čekal jsem, že pro mě přijdou na ten soud. Nikdo nepřišel. Zadržení se střídali, odcházeli, přicházeli, moji společnici na cele vydrželi se mnou dlouho. Už jsem nevydržel a dobouchal se na policistu, aby mi řekl, co je s tím soudem. Nic, jen odvětil, že bude zítra! To je vše. Já v šoku! Doprdele, tak ještě celý dlouhý den a noc v této společnosti a kobce. Ti dva (moji společníci na kobce) se málem porvali. Jeden odešel na turecký záchod, a ten, který se válel a chrápal na podlaze mu zabral jeho místo na lavici, ačkoliv ta lavice byla dost dlouhá, a i na druhé straně. Vyhrál zkušenější kriminálník, ten potetovaný s holou hlavou, vrátil se a jednoduše srazil toho okupanta k zemi. Mně se pak pochlubil, že se vyzná, že má za sebou již mnoho ruských kriminálů. My dva jsme byli ale vcelku kmoši, protože já jsem Čechoslovák a on jezdil do Karlových Varů.

Byl jsem v depresi, vyřízen, že soud bude až někdy druhý den… To nikomu na psychice nepřidá. Noc uplynula, člověk ani nevěděl, jestli je noc, či už ne, na tvrdé úzké lavice, abych měl alespoň vůbec něco pod hlavou, dal jsem si pod hlavu obě svoje zimní boty, přes ně natáhl triko. Kriminálník to uviděl a okamžitě mě napodobil, předtím měl pod hlavou jen dvě knihy a přes ně svoje zimní fusekle. Potěšilo mě, že tak zkušený kriminálník přebírá nápady ode mě. Spát se nedá, jen se převracíte na tvrdé lavici, do toho mě vzala migréna, šílená bolest hlavy, to se nedá ani ležet, při migréně musím sedět s hlavou opřenou o zeď nebo prostě vstát a opřít hlavu o zeď.
Do toho bouchání a kopání na ocelové dveře, či mříže, případně nerozbitné sklo všech těch toužících jít si ulevit na turecký záchod. Celou noc a celý následující den. Ráno, dopoledne, dvě noci za mnou, očekávám netrpělivě, že si pro mě přijdou a odvedou na soud, stále nic a nic, jsem v krizi…Už dávno uplynulo 48 hodin a já stále nic nevím… Najednou přišli ke mně a vyřizují moje papíry, že půjdu na ten soud, vyvedou mě z cely do té přijímací a vyšetřující místnosti. Sedím tam další dvě hodiny a nic se neděje, vidím, že se venku stmívá. Konečně mladá dívčina policistka v civilu přijde, a že s ní půjdu na soud. Vyřizuje moje papíry a chce, abych podepsal, že nepožaduji obhájce a tlumočníka. Já chci opak, oba. Prý nemají tlumočníka a že prý umím dobře rusky, neboť ona mi všechno rozumí a já jí také. A obhájce prý nepotřebuji, že prý mi vše vysvětlí. Uf, co má člověk dělat, je-li k tomu takto přinucen. Dobře, vyjadřuji se písemně k tomu, že tedy nepožaduji tlumočníka ani obhájce na doporučení oné policistky. Ještě pak čekáme asi hodinu, téměř tma. Konečně si můžu vzít všechny své osobní věci, které jsem předtím musel odevzdat. Zběžně vše kontroluji, vše v pořádku, nic nechybí. Na mobilu asi 20 nepřijatých hovorů, spoustu zpráv. Zvonit svůj mobil jsem slyšel i při mém umístění na celách, ale bohužel, samozřejmě jsem nemohl volat a mluvit. Ani volat právníkovi, ani třeba na konzulát, nic. Za chvíli půjdu na soud…

Ještě se chci zmínit ke stravě, k jídlu, k pití, jestli se o tom vůbec dá mluvit. Za celou dobu od mého zadržení a umístění na celu, za celé dvě noci a téměř tři dny jsem nic nejedl, nic nedostal k jídlu a k pití! Vůbec, vůbec nic!! No přiznám, že po první noci, k následujícímu večeru jsem to již nevydržel a opovážil jsem se zeptat policisty, jestli zde funguje něco, jako zajistit zadrženým stravu a pití. Divně se na mě podíval a pak se otázal i mých spoluzadržených (těch dvou) v cele – budete, chcete také jíst? Jo, chceme. Po několika desítkách minut nám přinesl v takových těch baňkách takové ty zalévací horkou vodou čínské polévky. Každému jednu. Prý ať si to připravíme, že za chvíli přinese horkou vodu, aby nám to zalil. Přišel asi za hodinu. Nemám rád tyto čínské polévky s těmi nudlemi, ale aspoň něco. Bylo mi pěkně blbě, překyselený žaludek, pálení žáhy, na blití. Dalších více jak 30 hodin jsem naprosto vůbec nic raději nejedl, nic. Pil jsem aspoň vodu. Do té baňky, do toho kalíšku po zkonzumované polévce jsem si na tureckém hajzlíku z kohoutku vždy při potřebě nabral vodu. Voda byla pěkně hnusná, ale jiná nebyla. O takto přinesenou vodu jsem se vždy i podělil s oním kriminálníkem, mým již známým „karlovarákem“, ten se ale choval ke mně opravdu přátelsky a slušně. Zajímavé…, když mě viděl policista, že si nabírám takto vodu do toho kalíšku po polévce, zeptal se mě s podivem, proč si nevezmu jednu tu plastovou prázdnou, nebo poloprázdnou pet flašku válejícími se před celami. Řekl jsem mu, že proto, protože nevím, kdo z těch lahví pil – jestli někdo třeba se žloutenkou, nebo nějaký feťák, nebo s AIDS, nebo že nevím, kdo do které lahve močil.

Nu takto vše bylo…

Vrátím se k soudu. Jsem konečně připraven, oblečen, tkaničky zpět v botách, opasek na kalhotách, hodinky, vše… Jdu na soud, doprovází mě ta holčina – policistka v civilu a uniformovaný policista. Policista mi nasadí pouta, tedy na jednu ruku, připoutá se ke mně, nebo mě k němu. Říkám, že je to zbytečné, neboť přece jsem se nikdy neskrýval, neutíkal, nevyhýbal se úřadům, nejsem násilník, terorista, nebezpečný. Nic, musí to tak být, chápu, i z vlastních zkušeností (ale obrácených) v ČR. Vyjdeme na ulici, naštěstí je soud jen pěšky přes ulici a pár metrů. Pohoda. Jsme na soudu, pěkný, líbí se mi, procházím detekčním rámem, odevzdávám malý mikovácký mikulášovický, ještě československý více než třicetiletý nožík. Jdeme pěšky do čtvrtého patra. Pak do soudní síně, připravuji si dokumenty, ptám se svého doprovodu, té mladé dívčiny, jak se zde správně oslovuje soudce, či soudkyně – prý vaše česť, nu chorošo. Přichází v taláru soudkyně, mladá žena, hezká, povstáváme. Zahajuje jednání, drmolí velice rychle, poučuje mě, co a jak a tak dále, ptá se, jestli všemu rozumím, říkám, že ano. Opravdu jsem všemu rozuměl. Opět chce, abych vyplnil papír, že nepožaduji ani tlumočníka, ani obhájce. Opět oponuji s tím, že mám špatné zkušenosti z prvního soudu, a že bych chtěl raději tlumočníka i obhájce. Zarazí se, přesvědčuje mě, že tlumočníka nepotřebuji, že mluvím rusky dobře, že mi vše rozumí (na jednu stranu jsem potěšen), na druhou stranu říkám, že s tím mám špatné zkušenosti. Do toho přítomná holčina – policistka v civilu, že umím dobře a že právnické věci mi ona vysvětlí a že mi obě chtějí pomoci. Dobře, píšu prohlášení, že nepožaduji ani tlumočníka, ani obhájce, ale přesto píši k tomu své doplnění, že na základě jejich doporučení nechci ani tlumočníka, ani obhájce. Trošku je to zarazí, ale souhlasí. Pokračuje jednání, soud se mnou, vysvětluje mi, jak jsem porušil ruské zákony, že jsem zde již dávno nelegálně a tak dále a tak dále, prostě všechno, všechny ty známé věci. Oponuji velice dobře, že jsem celé 4 roky, hned od začátku, co jsem přijel do Ruska, vždy se snažil vše zlegalizov
none
4
02.02.2020, 09:44
1/KKT??? Ved ty milujes KKTov cim vacsi tym lepsie!!!🙂))
none

najnovšie príspevky :

prevádzkuje diskusneforum.sk kontaktuj správcu diskusného fóra vytvoril dzI/O 2023 - 2024 veľkosť : 101 474 B vygenerované za : 0.054 s unikátne zobrazenia tém : 33 482 unikátne zobrazenia blogov : 458 táto stránka musí používať koláčiky, aby mohla fungovať...

možnosti

hlavná stránka nastavenia blogy todo

online účastníci :

hľadanie :

blog dňa :

odkaz Poviem to na príklade svojom 😉 Keď píšem, že SOM bol v "pekle", tak sa tým nemyslí, že SOM vycestoval na planétu plnú ohňa, kde pobehovali čertovia s rohmi a "Satanom" ako ich šéfom ...

citát dňa :

Radšej ísť do roboty, ako nespať vôbec.