Mjúina príhoda na ruskom kolese.

To léto trávila Mjú sama v malém švýcarském meste poblíž francouzkých hranic. Bylo jí petadvacet, bydlela v Paríži a studovala hru na klavír. Do toho švýcarskýme meste se vydala, aby tam na žádost svého otce vyrídile jedno obchodní jednání. Samo jednání nebylo nijak zložité a stačilo proto, aby jednou zašla na večeri se zástupcem obchodního partnera a pak už jen podepsala smlouvu. Jí se ale v tom meste na první pohled zalíbilo. Bylo to takové milé, krásne mestečko. Bylo tam jezero a u jezera stál stredoveký hrad. A jí se zachtelo zkusit v tom meste ješte nejakou dobu pobýt. V nedaleké vesnici dokonce poradali letní hudební festival. Stačí si pujčit auto a muže tam dojíždet treba každý den. Šťastou shodou náhod byl práve v mestečku ke krátkodobému pronájmu plne vybavený byt. V malém, útulném a príjemném dome, co stál na vrcholu kopce na konci mesta. byt odtud i krásny výhled. A nedaleko odtud mohla dokonce chodit cvičit na klavír. nájemné nebylo nijak laciné, ale pokud na nej mnestačí sama, požáda otce, a nejk už se to snad zarídí.
Tak začala Mjú svuj dočasný, ale poklidný pobyt ve meste. Jezdila na hudební festival, prochádzela se po okolí, začala od videní rozeznávat nekteré lidi. našla si oblíbenou restauraci a kavárnu. Z okna jejího pokoje byt videt zábavný park na kraji mesta. V tom parku stálo velké ruské kolo. Na obvodu jeho velikého kruhu, pripomínajíci osud, byly upoutané ruznobarevné gondoly s dvirky a bylo videt, jak se pomalu otáčejí dokola. Dosáhly daného místa ve vzduchu a potom začaly klesat. Na ruském kole totiž nikam nedojedete. Jen vystoupáte nahoru a pak se zas vrátite zpátky. Bylo to zvláštným spúsobem príjemné.
V noci se kolo rozsvítilo spustami svetel. Osvetlení nezhaslo, ani když už byt park zavrený a kolo stálo. Jeho kruh svítil až do svítání, jako by chtelo kolo souperiť s hvezdami na nebi. Mjú sedávala na židli u okna, poslouchala hudbu z rádia a s neutuchajícím zájmeme se dívala, jak se kolo točí nahoru a zase dolu (anebo stojí nehnute jako monument.)
ve meste se seznámila s jedným mužem. Byl asi padesátiletý, pohledný, latinského typu. Vysoký, s charakteristicky krásným nosem, rovné černé vlasy. Oslovil ji v kavárne. Optal se, odkudže je. Z Japonska, odpovedela mu. Dali se spolu do reči. Jmenoval se Ferdinando. Narodil se v Barcelone, ale už pet let v tomhle meste pracoval jako nábytkový designér.
Mluvil príjemným tónem, vtipkoval. POklábosili o všem možném a nakonec se rozloučili. Dva dny nato se znovu setkali ve stejné kavárne. Ukázalo se, že je rozvedený a žije sám. Ríkal, že ze Španelska odjel proto, že chtel začít znovu na jiném míste. Zjistila ale, že na ní ten človek nedela zrovna dobrý dojem. Cítila, že ji fyzicky chce. Rozpoznávala ve vzduchu telesnou žádostivost. A to ji vydesilo. Začala se té kavárne vyhýbat.
Od té doby však začala Ferdinanda často vídat ve meste. Pripadalo jí málem, že ji sleduje. Dost možná to byly jen neopodstatnené predstavy. mesto bylo malé, žádny div, že se tam človek v jednom kuse s nekým setkával. Kdykoliv ho potkala, usmál se a vlídne ji pozdravil. Pozdrav mu opetovala. Postupne však Mjú začala pociťovať podráždenost a strach. pripadalo jí, že její poklidný život ve meste zčína být tímhle pánem zvaným Ferdinando víc a víc ohrožen. Jako když na začátko taktu symbolicky zazní disharmonický akord, vloudila se do jejího poklidného léta skvrna zlovestné predtuchy.

Setkání s Ferdinandem ale bylo jen pouhou součastí celé té skvrny. Nebyla ve meste ani deset dní a začala se tam cítit jak v nejaké pasti. Začalo jí pripadat. že je sice celé mesto krásne a čisté, zároveň ale i jaksi upjaté a samolibé. Lidé byli laskaví a prátelští. Ona z jejich chování ale začala cítit jakousi okem neviditelnou diskriminaci vuči lidem z Asie. Víno, které ji prinesli v restauraci, melo divnou pachuť. V zelenine, kterou si koupila, byly housenky. Predstavení na hudebním festivalu znela do jednoho unavene a sklesle. nedokázala se na hudbu soustredit. I ten byt, který se jí na začátku zdál tak útulný, začal najednou vypadat jako nevkusná, venkovsky zařízená cimra. Veci valem ztrácely svuj počátečný lesk. A nakonec tu skvrnu už videla naprosto všude.
V noci zazvonil telefon. natáhla ruku a zvedla sluchátko. "Allô," rekla.telefon natotata onemel. Tak se to opakovalo nekolikrát. napadlo ji, jestli to treba není Ferdinando. nemela pro to ale žádné dukazy. Jak by se vubec mohl dozvedet telefonní číslo? její telefon byl staromodní model, jaký nešlo vytáhnout ze zásuvky. Mjú začala špatne spát. Musela si brát prášky. Ztratila chuť k jídlu.
Musím odtud rychle pryč, rekla si. Jenomže z nejakého duvodu se z toho mesta vubec nedokázala utrhnout. Začala si hledat záminky. Nájem je přece zaplacený na celý mesíc, má i pernamentku na koncerty. Svuj byt v Paríži behem letních prázdnin nakrátko pronajala nekomu jinému. teď se tam prece nemúže vracet, presvedčovala sama sebe. A navíc se toho reálne vzato zase tolik nestalo. Nestaly se jí prece žádné konkrétny škody. Nikto jí neudelal nic zlého. Jen si to možná všechno trochu moc bere k srdci.
Navečerela se v té nedaleké malé restauraci jako obvykle. Tou dobou už ve meste bydlela nejaké dva týdny. Když se najedla,zachtelo se jí po dlouhé dobe nadýchat nočního povetří a vyšla si na dlouhou prochádzku. zabraná do úvah bezcílne prechádzela z ulice do ulice. Než se nadála, stála pred vchodem do lunaparku. Do toho, kde stálo ruské kolo. Rušná hudba, hlasy vyvolávačú, nadšné výskání malých detí. Návštevníci skoro samé rodiny s detmi nebo mladé dvojice z okolí. Mjú si vzpomela, jak jí tatínek vodíval do lunaparku, když byla malá. Dodnes si pamatovala, jak vonelo jeho vlnené tvídové sako, když sa s ni šel povozit v ohromném otáčejícím se kavovém šálku. Po celou dobu se ho totiž držela za rukáv. jeho vune tehdy pro Mjú znamenala hrozne vzdálený svet dospelých, predstavovala pro ni bezpečí. teď se jí po otci začínalo stýskat.

Aby prišla na jiné myšlenky, koupila si lístek a vešla do lunaparku. Stály tam nejruznejší boudy a stánky. Byla tam strelnice. I bouda, kde predvádeli hady. A jiná, ve které predpovídali budoucnost. Žena s krišťálovou koulí pred sebou na Mjú mávala. "Mademoiselle, račte dál! Je to moc duležité! Co nevidet se váš osud úplne zmení!" volala ta veliká ženská. Mjú se jen zasmála a šla dál.
Koupila si zmrzlinu, posadila se s ní na lavičku, a zatímco ulizovala z kornoutu, pozorovala postavy kolemjdoucích. Cítila pritom, jak se její mysl čím dál víc vzdaluje od lidského hemžení kolem. Přišl nejký mladík a oslovil ji nemecky. Bylo mu asi třicet, byl pomenší a blondatý a pestoval si knírek. takový ten typ, jakým slušívají uniformy. Zavrtela hlavou a usmála se. Ukázala na hodinky: "Na nekoho čekám," rekla francouzky. Cítila, že pritom má její hlas vyšší a sušší tón než jindy. Muž už nic dalšího nerekl, rozpačite se usmál, maličko pozvedl ruku jako na pozdrav a odešel.
Mjú vstala a začala se bez cíle prochádzet kolem. kdosi hádzel šipky, praskly balonky. Medvedi s bručením tancovali. Flašinet hrál Na krásnem modrém Dunaji. Zdvihla hlavu a uvidela, jak se vzduchem pomalu otáčí ruské kolo. "To je ono, projedu se na ruském kole," napadlo ji. A z gondoly se pak muže podívat na dum, kde bydli-opačným smerem než obvykle. Štastnou náhodou mela zrovna v kabelce malé divadelní kukátko. Vzala si ho, když šla na hudební festival, aby se mohla ze svého vzdáleného místa na trávniku dívat na pódium, a pak ho zapomela vyndat. Bylo malé a lehké, ale fungovalo skvele. S tím určite krásne uvidím až do svého pokoje.

V pokladne u ruského kola si koupila lístek. "Mademellouise, už brzy budeme zavírat, "rekl jí starík, který mel atrakci na starost. Díval se pritom do zeme, jakoby si neco brblal pro sebe. A pak zavrtel hlavou. " Už budeme co nevidet končit. Tohle je poslední runda. Kolo se otočí ješte jednou a konec." nechával si rust bílou bradku. Mel ju celou zažlutlou od cigaretového dýmu. neustále pokašlával. Tváre mel červené, jako by mu je ošlehal severák.
"To nevadí, mne to jednou bude úplne stačit," ujistila ho Mjú. Pak si koupila lístek a vystoupila na nástupní plošinu. Zdálo se, že je na ruském kole jedinou návštevnicí. Kam jen oko pohlédlo, nebyla v žádné z gondol ani noha. vzduchem tu zbuhdarma kroužili jen jejich prázdné spousty. Dočista jako by se to sám svet blížil k svému konci.
Když nastoupila do červené gondoly a posadila se na lavidi, prišel ten deda z pokladny, zavrel dvere a zamkl je zvenčí. nejspíš z bezpečnostných duvodú. Kolo se rozklepalo jako nejaké staré zvíře a začalo stoupat vzhuru. Boudy s nejrúznejšími atrakcemi, tísníci se tu jedna na druhou, začaly mizet nekde dole. Zároveň s tím zasvítila do temnoty noci svetla mestských lamp. Po levé strane bylo videt jazero. I na výletných lodích, které po nem pluly, planula svetla a jejich zář se graciézne odrážela na hladine jazera. Po svazích hor v dálce byla rozeseta svetla vesnic. Krása toho všeho jí tiše sevrela hruď.

Na vrcholu kopce stranou mesta bylo videt místo, kde bydlela. Mjú zaostřila kukátko a hledal svuj dum. nešlo to ale tak snadno. Kolo se čím dál víc blížilo k vrcholu. Musí si pospíšit. V rychlosti kroužila kukátkem doprava doleva, nahoru a dolu, a snžila se zahlédnout budovu, o kterou jí šlo. V té čtvrti ale byla spousta navzájem podobných domu. Kolo zanedlouho dorazilo k vrcholu a zahájilo svuj nevyhnutelný sestup. Konečne objevila dum, který hledala. To je on! Jenomže tam bylo mnohem víc oken, než čekala. Hodne bytu melo okna dokorán, aby jimi mohl proudit dovnitř čerstvý vzduch. Pátrala kukátkem od okna k oknu a nakonec našla ve druhém patre druhý pokoj zprava. Tou dobou se ale kolo už zase priblížilo k zemi. Výhled jí zastínila hradba jiných domu. To byla tedy smula. Ješte chvíli a dokázala by nahlédnout až do pokoje.
Blížili se k nástupní plošine. Pomalu. Chystala se, že otevre dvere a vystoupí ven. Dvere se ale neotvírali. vzpomena si, že jsou vlastne zamčené zvenčí. Hledala očima postavu stríka z pokladny. Po tom ale nikde nebylo vidu. Nebyl vubec k nalezení. A v pokladne už bylo navíc zhasnuté svetlo. napadlo jí začít kričet a nekoho zavolat. Nevidela ale nikoho, na koho by mohla volat. Kolo začalo znovu stoupat. To už prestáva všechno, rozzlobila se. Zhluboka si povzdechla. Co se to proboha deje? Starík asi šel nekam na záchod a pak propásl chvíli, kdy se její gondola vracela dolú. nezbýva jí než objet další kruh a ješte jednou sjet dolu. A vždyť se vlatsne nic nestalo, rekla si nakonec. Muže to brát tak, že díky zapometlivosti toho dedy vlatsne získala jízdu navíc. Tentokrát už své okno musí najít, rozhodla se Mjú. sevřela kukátko pevne v rukou a vyklonila se z okna gondoly. Znala už približný smer a polohu a díky tomu tentokrát okno svého bytu našla bez problému. Bylo otvrené a vevnitř se stále svítilo (nerada se totiž vracela do potemnelého bytu a byla puvodne rozhodnuta jít hned po večeri domu.)
Dívat se zdálky dalekohledem do svého vlastního bytu bylo trochu zvláštní.Cítila se pri tom tak provinile, jako by tu snad pozorovala sebe samotnou. jenomže tam teď nejsem. To se samo sebou rozumí. Na stolku stojí telefón. Kdyby to šlo, hned bych tam zkusila zavolat. Na psacím stole leží rozpesaný dopis. Mjú napadlo, že by si ho ze svého místa chtela prečíst. Tak dobre tam ale samorejmne nemohla videt.

Zanedlouho už kolo projelo vzduchem a začalo klesat. Sjelo ale jen docela malý kousek a pak se s velkým rámusem najednou zastavilo. Silne se uhodila ramenem o stenu a dalekohlad jí málem vypadl z ruky. Zvuk motoru pohánející kolo utichl a okolí zahalilo neprirodzené ticho. Ryčná hudba, která ješte pred chvilkou znela okolím, už nehrála. Skoro ve všech boudách už meli zhasnuté svetlo. Nastražila uši. Foukal mírný vetrík, jinak už nebylo slyšet nic. jen naprosté ticho. Nikdo hlasite nevyvolával, nevýskaly žádné deti.V první chvíli nepochopila, co se vlastne stalo. Vzápetí na to ale prišla. Zapomeli na mne a nechali me tady.
Vyklonila se z napul otevreného okénka a ješte jednou se zadívala dolu. Videla, že je opravdu hrozne vysoko. Napadlo jí, že začne hlasite kričet. Že privolá pomoc. Ješte to ale nezkusila a vedela, že se nejspíš nikoho nedovolá. Na to byla moc vysoko nad zemí a mela navíc i dost slabí hlas.
Kam se asi podel ten starík? Určite byl opilý, napadlo Mjú. Barva tváre, dech, jeho zastrený hlas-nemohlo být pochyb. ten chlap v opilosti zapomel, že ji má na ruském kole a zastavil stroj. teď určite nekde v hospode nasává pivo nebo gin, opil se ješte víc a nebude mít už páru o ničem. Mjú se kousla do rtu. Odsud se nejspíš dostane tak nejdrív zítra pres den. Anebo až večer? Netušila, v kolik hodin mužou v lunaparku otvírat.

I když to bylo uprostred léta, nejsou noci ve Švícarsku nijak horké. Mjú byla nalehko, mela jen tenkou bluzu a k ní bavlenenou minisukni. Zčínal foukat vítr. ješte jednou se vyklonila z okna a zadívala se pod sebe. Svetel bylo ješte mín než predtým. Zamestnanci lunaparku už asi všechno uklidili a odešli. Prece tal ale musel zustat aspon nekdo z nejaké ostrahy. Zhluboka se nadechla a zakričela, co nej mela síly:"Pomóc!" A znovu nastražila uši. nekolikrát to opakovala. Nikdo jí neodpovedel.Vytáhla z kabelky zápisník, napsala propiskou frabcouzky: Uvízla jsem na ruském kole v lunaparku, pomoc! a hodila to z okna. Útržek papíru se zatrepotal ve vetru. Protože foukalo smerem k mestu, doletí možné pri troše štestí až nekam do ulic. I když ho ale nekdo najde a prečte si ho, bude ten pán vzkazu opravdu verit? Na dalsí papír pripsala své jméno a adresu. Tohle by melo vzkazu dodat na duveryhodnosti. Lidem snad dojde, že se najedná o nejakou klukovinu nebo vtip, ale o vážnou vec. Vytrhla ze sešitu pres polovinu stránek a jednu po druhé je nechala unášet vetrem.
Pak jí neco napadlo, vytáhla z kabelky peneženku, vyprázdnila ji až na jednu desetifrankovou bankovku a vložila dovnitř papír: Uvízla jsem v kabine ruského kola nad vámi. POmozte mi, prosím! Vyhodila peneženku z okna ven. padala prímo k zemi. Nebylo ale videt, kam dopadla, nebylo ani slyšet, jak bouchla o zem. A to samé Mjú udelala ješte i s malým pouzdrem na drobné. Podívala se na hodinky. Ručičky ukazovali pul jedenácté. Podívala se, co má vlastne všechno v kabelce. malou soupravu líčidel a zrcádko, pas. Slunečný brýle. Klíče od auta z pujčovny a od svého bytu. Švýcarsky kapesní nuž, kterým si loupávala ovoce. tri krekry v maleém celofánovém sáčku. Francouzky psaný paperbeck. Stihla se navečeret a tak jí do rána sned nebude trápit hlad. V té zime ji snad ani nebude moc trápit žízen. A naštestí se jí ani nechtelo na malou. Posadile sen na plastikovou sedačku a oprela si hlavu o stenu gndoly. A myslela na nejruznejší veci, o kterých už teď nemelo vubec žádny cenu premýšlet. Mela zapotrebí, chodit do lunaparku a lézt akorát na to hloupé ruské kolo? Byla by udelala líp, kdyby se hned po večeri v restauraci vrátila pekne domu. Touhle dobou by se už dávno naložila do vany s horkou vodou, zalezla do postele a četla si knížku. tak jako vždycky. proč to jenom neudelala? A proč sakra provozovatelé téhle atrakce museli zamestanat zrovna takového mizerného dedka?

Kolo skŕípalo ve vetru. aby na ni nefoukalo, okusila se zavrít okno, ale nesvedla ho zdvihnout ani o kousek. nakonec to Mjú vzdala a posadila se na podlahu. Litovala, že si nevzala alespoň tu vestu. Pred odchodem z domu totiž váhala, jestli si ji nemá alespoň prehodit pres blúzu. Letní noc ale pusobila tak prijemne a restaurant byl od jejího domu jen tri bloky daleko. V tu chvíli ji vážne nenapadlo, že pujde prochádzkou až do lunaparku a bude se vozit na ruském kole. Zkomplikovalo se proste všechno, co jen mohlo.
Aby se trochu uklidnila, sundala si hodinky, tenký stríbrný náramek a náušnice ve tvaru morských mušlí a uložila je do kabelky. Pak se schoulila v koute podlahy do kluníčka a rekla si, že jestli to jen trochu pujde, bude spát ako drevo až do rána. Ale tak snadno to samozrejme nešlo. Bylo jí zima a mela strach. Občas silne zadul vítr a kolo se roztráslo. Se zavrenýma očima začala zlehla pohybovat prsty na imaginárních klávesách a pokusila se zahrát Mozertovou Sonátu C moll. Bez nejakého zvláštnýho duvodu ten kus, hrávaný v detství, dodnes do poslední noty znala zpameti. Behem volnejší druhé vety ale o sobe prestal vedet. A upadla do spánku.

a ono to sem fakt hodilo? :-)
to ma tesi lebo je to paradna poviedka...este sem vlozim pokracovanie.