Autor: Jiří Knitl
Od chvíle, kdy Fidel Castro zmizel z očí veřejnosti, protože se měl podle oficiálních zpráv podrobit operaci střev, ho tvůrci jeho propagandy světu tu a tam ukážou, aby se vědělo, že žije a že je "téměř" zdravý. Tyto "ukázky" však pro svou diskrétnost a neúplnost nepůsobí zcela přesvědčivě a připomínají způsob, jakým Steven Spielberg ve svých filmech nastiňuje divákovi zrůdy, aniž by mu je celé odhalil. Někdy vůdce vidíme, ale neslyšíme, jindy ho zase slyšíme, ale nevidíme.
Jestliže kouzelníci potřebují pro své triky černou oponu a nenápadné osvětlení, kněží zase nenechávají svaté relikvie kolovat mezi věřícími. Schovávají je v pozlacených skřínkách a ukazují jim je jen z příslušné dálky, v přítmí a přes dýmovou clonu kadidla.
Na takové věci se sice ptají malé děti, ale... Proč se drží těchto pravidel, když nám Castra ukazují? Co skrývají zamčené dveře pokoje, do kterého nikdo nesmí vstoupit?
V nějakém románu z 19. století by v té tajemné komnatě schovával pán bohaté usedlosti svou duševně chorou manželku nebo by byla ona tajuplná místnost vězením muže se železnou maskou. Kubánci jsou již oním "jednou ho vidíš, jednou ho nevidíš" znuděni, o Castrův osud ztratili zájem a postupně si zvykají na možnost, že už se nevrátí. Stále častěji je slyšet názor, že Castrova družina vůdce schovává, protože po operacích, kterým se podrobil, začal být senilní.
Lidem však připadá zvláštní, že výzvy "jen pojďte dál" se dostává venezuelskému prezidentovi Hugo Chávezovi, který je takovým Davidem Copperfieldem Castrových zjevení a zmizení. Chávez je jediný prostředník mezi patriarchálním vůdcem a zbytkem lidstva. Je nový Mojžíš, který vystoupí na havanskou Sinaj, když lidé začnou zpochybňovat existenci boha, aby se z něho posléze vrátil a dosvědčil jim, že bůh skutečně je: "Je živ, den ode dne se cítí lépe a těší se stále jasné mysli." Pak si však zase protiřečí, když říká, že "Castro bojuje o život".
Se skutečností je ovšem nejvíce v rozporu to, že se "pacient zotavuje a mysl má stejně mimořádně bystrou jako kdy předtím". Rekonvalescenta totiž pořád není vidět ani slyšet, a toto schovávání a ticho je přitom jeho osobnosti až příliš cizí. Letos 27. února odvysílala kubánská televize záznam údajného telefonického rozhovoru mezi Castrem a Chávezem nebo tak se nám tedy alespoň onen záznam jevil. Záznam velmi podivný, po tolika letech najednou Castro mluví tak koherentně a plynule?
Revoluce o sedm let později?
Již delší dobu předtím, než zmizel z očí veřejnosti, se Castro špatně vyjadřoval, mluvil nesouvisle, byl rozvláčný a posedlý maličkostmi. Stačí si připomenout jeho "hrncovou kampaň" z roku 2005, v rámci které měla být zvýšena životní úroveň Kubánců pomocí masivní distribuce nádobí za dotované ceny. Těsně předtím než zmizel, mluvil v televizi a selhávala mu paměť nebo se pletl v základních věcech. Ptal se například, jestli jeho revoluce zvítězila v roce 1966 (kubánská revoluce triumfovala v roce 1959 - pozn. red.) nebo kdy došlo k invazi v Zátoce sviní.
Politologové, a dokonce i lékaři rozvíjejí učené teorie o Castrově zdravotním stavu a opírají se přitom o povrchní "jedna paní povídala". Že prý nějaká střevní vychlípenina nebo rakovina a že ten doktor ze Španělska řekl to a že v novinách psali, že řekl ono, a že on sám to ale popírá, i když by to tak mohlo být... Proč marní čas a energii? Proč se ztrácejí ve zmatku podrobností, když nemohou nijak dokázat, jestli jsou, nebo nejsou pravdivé, a proč podezírají ze lží, když sama kubánská špička hned v červenci, tedy na samém počátku, označila Castrův zdravotní stav za státní tajemství? Ve slovníku režimů tohoto typu státní tajemství znamená zastírání skutečnosti v rámci kampaně proti diverzantům.
Když se ale Castro tak dobře zotavuje, tak proč takové tajnosti? Jestliže je na smrtelné posteli, jak může mluvit tak dlouho a mnohem souvisleji než dříve? A pakliže tedy může mluvit, proč tak nečiní do kamery, abychom ho viděli? A když mluví tolik a tak dobře, proč za něj mluví ostatní? Když byl zveřejněn videozáznam schůzky s Chávezem, Castro na něm neřekne téměř jediného slova a za oba mluví Chávez. O několik týdnů později však mluví oba dva, ale pouze po telefonu, nikoli na kameru... (?)
Moje stařičká matka, která se sice stejně jako mnoho ostatních nevyzná v politologii, ale má zdravý rozum, říká: "Fidel už se dlouho neobjevil. Musí na tom být špatně, protože ten si nikdy nenechal ujít žádnou příležitost se ukázat. Amluvil přece pořád." Lživé představení Jestliže vidíme a slyšíme, jak kouzelník rozřezává blondýnku v plavkách na dva kusy, jak je možné, že se pak ta samá blondýnka zase najednou objeví celá? Odpověď je následující: Protože před vstupem do varieté plakát upozorňuje, že jde o kouzelnickou show. U dveří tedy necháme všechna proč a se vstupenkou si kupujeme i jistotu, že to, co uvidíme, ať už se nám to bude zdát sebevíc přesvědčivé, je ve skutečnosti lež. V souvislosti s vůdcem je jisté toto: v představení, které sledujeme, se lže.
Tvrdošíjné snahy oklamat svět kouzelnickými triky prozrazují velký strach. Castro se nevrátí, a když ano, tak jako stařec neschopný vlády. Jeho dědicové ho využívají a nemají soucit ani s ním, ani s Kubou. Aby patriarcha ve vitríně vypadal jako živý, nesahají v tomto případě zoufalí preparátoři po klasické vycpávce, formalinu a skleněných očích, ale po médiích.
Článek vyšel v Lidových novinách 20. 3. 2007.
Jaime Leygon
