Jeden biblický príbeh. Kto je vinný?

Trofej krásnej Salome

Známy biblický príbeh hovorí o tom, ako kráľ Herodes počas slávnosti omámený krásou, tancom a vôňou sálajúcou z ebenovaj pokožky mladej ženy stratil všetky zmysly a sľúbil jej čokoľvek, čo si bude želať. Mladá žena sa volala Salome a bola dcérou Herodiady, ktorá mala cudzoložný pomer práve s Herodesom (vlastným švagrom). Ich vzťah kritizoval muž z púšte menom Ján Krstiteľ a Herodiada ho za to nenávidela.
Sám Herodes údajne choval ku prorokovi sympatie a Biblia hovorí, že v jeho prítomnosti rád zotrvával. Pod vplyvom svojej milenky Herodiady ho však dal preventívne zatknúť. Akonáhle Herodiada počula, čo starnúci tetrarcha hovorí rozochveným hlasom jej dcére, nezaváhala. Bola to situácia, na ktorú dlho čakala. Pojala Salome k sebe a prikázala jej, aby si želala priniesť na mise hlavu Jána Krstiteľa. Salome svoje prianie oznámila a Herodes, hoci nerád, dal proroka sťať a hlavu priniesť.

Kto nesie vinu za Jánovu smrť? Matka len poradila dcére, čo si má želať. Salome len tlmočila, čo počula. Herodes len vykonal to, k čomu sa zaviazal – z vlastnej iniciatívy by proroka zavraždiť nedal. Niekto to teda vymyslel a bol tzv. ideológom v pozadí. A sme späť u Herodiady! – ktorá však nemala v moci dať Jána popraviť, bolo to len jej želanie.
Je vôbec niekto vinný?

odkaz

Všetci sú vinní. Muž, žena i dcéra, lebo spoločne spáchali zločin. Sudca podľa dnešných zákonov by naložil všetkým. I keď počítam s rozdielnym odsúdením, dcéra by možno dostala len 3 roky, kým Herodes asi najviac, až doživotie, lebo konal z úradnej moci, ako štátny orgán.

Viem, že príbeh je vymyslený, teraz len odpovedám na hypotetické otázky, keby…

12/
Vidíš a na tomto princípe to funguje dodnes. Vždy niekto mocný rozhoduje o osude iných, stína hlavy bezmocným pre svoju sebeckosť.
Nepochopím ako niekto môže mať takéto potešenie.

Ale veď sa snažíme, ak sa to dá, potrestať tých mocných. Napríklad bol Norimberský proces.

Boží zákon je nad kráľovským sľubom, želaním matky aj pýchou ženy. Všetci sú vinní sebectvom.

2/
Patrí sebectvo do 7.ich Božích prikázaní?

Nezáleží na skutku proti človeku, ale na motíve. Sebectvo je zlý motív, ktorý vedie k zlým skutkom.

👍: YouLove

5/
To ano, a prečo Boh dovolil, aby práve Ján Krstiteľ, ktorý miloval Boha, zomrel tak potupne, pre sebectvo iných?

Opýtaj sa Boha, on je kompetentný ti odpovedať.

8/ Ďakujem za radu, ty nie si BOH?

Boh je láska, aj ty ním si, len ho v sebe hľadaj.

👍: YouLove

aj by som nieco napisala, ale prispevky tykajuce sa poznatkov z Biblie boli odstranene
porusujem pravidla df

Kde?

5/
Ja som nevedela že príbeh Jána Krstiteľa a Salome sa spomína v Biblii, že Jánovi bola sťatá hlava.

O Jánovi Krstiteľovi?:
Jan Křtitel stejně jako Spasitelovi učedníci nepochopil podstatu Kristo­va království. Čekal, že Kristus usedne na Davidův trůn, ale čas plynul a Kris­tus si žádný nárok na královskou moc nečinil. Jana to velmi znepokojovalo. Byl zmaten. Hlásal lidu, že se musí splnit Izajášovo proroctví, že je třeba připra­vit cestu pro Pána. Hory a pahorky se musí snížit, křivé cesty vyrovnat a hrbolaté uhladit. Myslel si, že vrcholy lid­ské pýchy a moci budou strženy. Pouka­zoval na Mesiáše, který s vějičkou v ruce důkladně vyčistí své humno, shromáž­dí pšenici do své stodoly a plevy spálí v neuhasitelném ohni. Stejně jako Elijáš, v jehož duchu a moci přišel k Izra­eli, očekával, že Pán se zjeví jako Bůh, který odpovídá ohněm.

Jan neohroženě plnil své poslání. Odsuzoval nepravosti urozených i po­nížených. Dovolil si zcela otevřeně vy­tknout hřích i králi Herodovi. Nebál se o svůj život, svěřenému poslání byl ochoten obětovat vše. Ve vězení oče­kával Lva z pokolení Judy, který pokoří pýchu utlačovatele a vysvobodí ubo­hého a každého, kdo k němu volá o po­moc. Ale Ježíš jako by byl spokojený s tím, že se k němu přidávají další učed­níci, jako by mu stačilo, že uzdravuje a učí lid. Římské jho doléhalo na Izrael stále tíživěji, král Herodes nevázaně hý­řil se zvrhlou kurtizánou, křik ubohých a tr****ch vystupoval až k nebi, a Ježíš sedával u stolu s publikány.

JAN VE VĚZENÍ

Pro proroka z pouště to vše bylo ne­pochopitelným tajemstvím. Přicházely chvíle, kdy mu démonské našeptávání působilo nesmírná muka a kdy se ho zmocňovala nesnesitelná úzkost. Je mož­né, že se dlouho očekávaný Vysvobodi­tel ještě neobjevil? Jaký význam potom mělo poselství, které mu bylo svěřeno a které sám zvěstoval? Jan byl výsled­kem svého poslání hořce zklamán. Mys­lel si, že Boží poselství bude mít tentýž účinek jako čtení zákona za Jóšijáše a Ezdráše (2 Pa 34; Neh 8,9), že lid bu­de z celé duše činit pokání a navrátí se k Hospodinu. Úspěchu svěřeného po­slání obětoval celý svůj život. Bylo to snad zbytečné?

YouLove, patríš medzi tých zopár šťastných ľudí, ktorí nečítali všetko, čo sa píše v biblii. Lebo by si sa dočítala aj o menzese, o tom, ako si čistiť vagínu, a iné detaily. Pri dôslednom dodržiavaní by si nemusela navštevovať ani gynekológa.

16/
Si ju čítal, že vieš o čom sa v nej píše všetko?

://
Jana mrzelo, že z lásky k němu mají jeho učedníci nedůvěru k Ježíši. Bylo všechno úsilí, jež pro ně vynaložil, mar­né? Zpronevěřil se snad svému poslá­ní, že už nemůže dále pracovat? Pokud zaslíbený Vysvoboditel přišel a zjistil, že Jan věrně plnil svůj úkol, nesvrhne snad nyní utlačovatele a nevysvobodí svého posla?

Křtitel se však své víry v Krista ne­vzdával. Vzpomínka na hlas z nebe, na holubici, na Ježíšovu ničím neposkvr­něnou čistotu a na moc Ducha svaté­ho, která na něho samotného v Ježíšo­vě přítomnosti spočinula, i prorocké předpovědi - to vše svědčilo o tom, že Ježíš z Nazareta je oním Zaslíbeným.

O svých pochybnostech a úzkos­tech Jan s přáteli nehovořil. Rozhodl se zeptat se samotného Ježíše. Poslal mu vzkaz po dvou ze svých učedníků. Dou­fal, že rozhovor se Spasitelem je utvrdí ve víře a že přesvědčí i své bratry. Navíc toužil po tom, aby Kristus poslal něja­kou zprávu jemu samému.

Učedníci přišli k Ježíši s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme če­kat jiného?" (L 7,19)

Ještě nedávno ukazoval Křtitel na Je­žíše a prohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) „Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (J 1,27) A najednou se ptá: „Jsi ten, který má přijít?" Pro Ježíše to bylo hořké zklamání. Jestliže Jan, Kristův věrný předchůdce, nepochopil jeho po­slání, co může očekávat od sobeckých davů?

Spasitel neodpověděl učedníkům hned. Zatímco vedle něho stáli a divili se jeho mlčení, přicházeli k němu ne­mocní a tr**** lidé, aby je uzdravil. Zá­stupem si razili cestu slepí a nemocní ze všech společenských vrstev. Někte­ří přicházeli sami, jiné přinášeli jejich přátelé. Všichni se usilovně drali k Ježí­ši. Hlas velikého Lékaře pronikal do hluchých uší. Slovem a dotekem ruky otevíral oči slepým, aby viděli denní světlo, krásu přírody, přátele i svého Vy­svoboditele. Zaháněl nemoci a horeč­ku. Jeho hlas slyšeli i umírající a vstá­vali ve zdraví a síle. Posedlí ďábelským duchem jej poslouchali, jejich šílen­ství ustupovalo a oni chválili Ježíše. Je­žíš uzdravoval a zároveň lidi i učil. Chu­dí venkované a dělníci, kterým se rabíni vyhýbali jako nečistým, se kolem něho shromažďovali a on jim svědčil o věč­ném životě.

Tak uplynul celý den. Janovi učední­ci všechno viděli a slyšeli. Konečně si je Ježíš zavolal. Přikázal jim, aby Janovi řekli všechno, čeho byli svědky, a do­dal: „Blaze tomu, kdo se nade mnou ne­uráží." (L 7,23) Jeho božství bylo zřejmé z toho, jak se přizpůsoboval potřebám tr****ch lidí. Jeho sláva se projevila v lás­ce k nám hříšníkům.

://



Uvěznění a smrt Jana Křtitele

Jan Křtitel byl uvězněn. Na slavnosti králových narozenin si Salome jako odměnu za svůj tanec vyžádala jeho hlavu. Jan byl sťat.


Jan Křtitel jako první ohlašoval příchod Kristova království a jako první pro ně trpěl. Byl zbaven volnosti, kterou měl na poušti, a odtržen od zástupů, jež dy­chtily po jeho slovech. Byl uvězněn v ža­lářní kobce pevnosti Heroda Antipy. Velice často působil v oblasti na východ od Jordánu a toto území spadalo pod Herodovu správu. Sám Herodes po­slouchal jeho kázání. Žil velmi neváza­ně a při Janových výzvách k pokání se třásl. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý..., když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal." (Mk 6,20) Jan s ním jednal zcela otevřeně. Odsuzoval jeho hříšný vztah s Herodiadou, ženou jeho bratra. Herodes se nějakou dobu po­koušel vymanit z otroctví své vášně, ale Herodias vynaložila všechno úsilí na to, aby jej k sobě připoutala ještě silněji. Janovi se pomstila - přiměla Heroda k tomu, aby ho uvěznil.

Janův život byl naplněn prací. Ne­činnost a stísněnost vězeňského života na něho těžce doléhaly. Týdny ubíhaly a nic se neměnilo. Jana začínaly přepa­dat pochybnosti a malomyslnost. Učed­níci na něho nezapomněli. Mohli jej ve vězení navštěvovat. Přinášeli mu zprá­vy o Ježíšových činech a o tom, jak se kolem něho shromažďují zástupy lidí. Nechápali však, proč se nový učitel, je-­li Mesiášem, nezasadí o Janovo propuš­tění. Jak může dovolit, aby byl jeho věr­ný posel vězněn a snad i připraven o život?

Jejich otázky na Jana zapůsobily a vy­volaly v něm pochybnosti, které by ho nikdy předtím nebyly napadly. Satan se radoval, když slyšel učedníky a viděl, jak jejich slova Božího posla zraňují. Li­dé se často považují za přítele někoho pozoruhodného, chtějí mu dokázat svoji věrnost, a přitom mu škodí jako největší nepřátelé. Místo aby jej posil­nili ve víře, často ho svými slovy ubíje­jí a zmalomyslňují.

Jan Křtitel stejně jako Spasitelovi učedníci nepochopil podstatu Kristo­va království. Čekal, že Kristus usedne na Davidův trůn, ale čas plynul a Kris­tus si žádný nárok na královskou moc nečinil. Jana to velmi znepokojovalo. Byl zmaten. Hlásal lidu, že se musí splnit Izajášovo proroctví, že je třeba připra­vit cestu pro Pána. Hory a pahorky se musí snížit, křivé cesty vyrovnat a hrbolaté uhladit. Myslel si, že vrcholy lid­ské pýchy a moci budou strženy. Pouka­zoval na Mesiáše, který s vějičkou v ruce důkladně vyčistí své humno, shromáž­dí pšenici do své stodoly a plevy spálí v neuhasitelném ohni. Stejně jako Elijáš, v jehož duchu a moci přišel k Izra­eli, očekával, že Pán se zjeví jako Bůh, který odpovídá ohněm.

Jan neohroženě plnil své poslání. Odsuzoval nepravosti urozených i po­nížených. Dovolil si zcela otevřeně vy­tknout hřích i králi Herodovi. Nebál se o svůj život, svěřenému poslání byl ochoten obětovat vše. Ve vězení oče­kával Lva z pokolení Judy, který pokoří pýchu utlačovatele a vysvobodí ubo­hého a každého, kdo k němu volá o po­moc. Ale Ježíš jako by byl spokojený s tím, že se k němu přidávají další učed­níci, jako by mu stačilo, že uzdravuje a učí lid. Římské jho doléhalo na Izrael stále tíživěji, král Herodes nevázaně hý­řil se zvrhlou kurtizánou, křik ubohých a tr****ch vystupoval až k nebi, a Ježíš sedával u stolu s publikány.

JAN VE VĚZENÍ

Pro proroka z pouště to vše bylo ne­pochopitelným tajemstvím. Přicházely chvíle, kdy mu démonské našeptávání působilo nesmírná muka a kdy se ho zmocňovala nesnesitelná úzkost. Je mož­né, že se dlouho očekávaný Vysvobodi­tel ještě neobjevil? Jaký význam potom mělo poselství, které mu bylo svěřeno a které sám zvěstoval? Jan byl výsled­kem svého poslání hořce zklamán. Mys­lel si, že Boží poselství bude mít tentýž účinek jako čtení zákona za Jóšijáše a Ezdráše (2 Pa 34; Neh 8,9), že lid bu­de z celé duše činit pokání a navrátí se k Hospodinu. Úspěchu svěřeného po­slání obětoval celý svůj život. Bylo to snad zbytečné?

Jana mrzelo, že z lásky k němu mají jeho učedníci nedůvěru k Ježíši. Bylo všechno úsilí, jež pro ně vynaložil, mar­né? Zpronevěřil se snad svému poslá­ní, že už nemůže dále pracovat? Pokud zaslíbený Vysvoboditel přišel a zjistil, že Jan věrně plnil svůj úkol, nesvrhne snad nyní utlačovatele a nevysvobodí svého posla?

Křtitel se však své víry v Krista ne­vzdával. Vzpomínka na hlas z nebe, na holubici, na Ježíšovu ničím neposkvr­něnou čistotu a na moc Ducha svaté­ho, která na něho samotného v Ježíšo­vě přítomnosti spočinula, i prorocké předpovědi - to vše svědčilo o tom, že Ježíš z Nazareta je oním Zaslíbeným.

O svých pochybnostech a úzkos­tech Jan s přáteli nehovořil. Rozhodl se zeptat se samotného Ježíše. Poslal mu vzkaz po dvou ze svých učedníků. Dou­fal, že rozhovor se Spasitelem je utvrdí ve víře a že přesvědčí i své bratry. Navíc toužil po tom, aby Kristus poslal něja­kou zprávu jemu samému.

Učedníci přišli k Ježíši s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme če­kat jiného?" (L 7,19)

Ještě nedávno ukazoval Křtitel na Je­žíše a prohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) „Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (J 1,27) A najednou se ptá: „Jsi ten, který má přijít?" Pro Ježíše to bylo hořké zklamání. Jestliže Jan, Kristův věrný předchůdce, nepochopil jeho po­slání, co může očekávat od sobeckých davů?

Spasitel neodpověděl učedníkům hned. Zatímco vedle něho stáli a divili se jeho mlčení, přicházeli k němu ne­mocní a tr**** lidé, aby je uzdravil. Zá­stupem si razili cestu slepí a nemocní ze všech společenských vrstev. Někte­ří přicházeli sami, jiné přinášeli jejich přátelé. Všichni se usilovně drali k Ježí­ši. Hlas velikého Lékaře pronikal do hluchých uší. Slovem a dotekem ruky otevíral oči slepým, aby viděli denní světlo, krásu přírody, přátele i svého Vy­svoboditele. Zaháněl nemoci a horeč­ku. Jeho hlas slyšeli i umírající a vstá­vali ve zdraví a síle. Posedlí ďábelským duchem jej poslouchali, jejich šílen­ství ustupovalo a oni chválili Ježíše. Je­žíš uzdravoval a zároveň lidi i učil. Chu­dí venkované a dělníci, kterým se rabíni vyhýbali jako nečistým, se kolem něho shromažďovali a on jim svědčil o věč­ném životě.

Tak uplynul celý den. Janovi učední­ci všechno viděli a slyšeli. Konečně si je Ježíš zavolal. Přikázal jim, aby Janovi řekli všechno, čeho byli svědky, a do­dal: „Blaze tomu, kdo se nade mnou ne­uráží." (L 7,23) Jeho božství bylo zřejmé z toho, jak se přizpůsoboval potřebám tr****ch lidí. Jeho sláva se projevila v lás­ce k nám hříšníkům.

Učedníci vyřídili Janovi Ježíšův vzkaz. Víc nebylo třeba. Jan si vzpomněl na proroctví o Mesiáši: „Hospodin mě po­mazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rá­ny zkroušených srdcem, vyhlásit zajat­cům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně." (Iz 61,1.2) Kristovy skutky prozrazovaly nejen to, že je Mesiáš, ale i způsob, ja­kým nastolí své království. Janovi byla zjevena stejná pravda jako Elijášovi na poušti, když viděl „před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospo­din v tom zemětřesení nebyl. Po země­třesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl." Po ohni Bůh promluvil k prorokovi „hlasem tichým, jemným" (1 Kr 19,11.12). Tak měl Ježíš uskuteč­ňovat své dílo - ne řinčením zbraní a bořením trůnů a království, ale půso­bením na lidská srdce životem plným milosrdenství a obětavé lásky.

Sebezapírání, které projevoval ve svém životě Jan Křtitel, bylo zásadou Mesiášova království. Jan dobře věděl, jak cizí to vše bylo představám a nadě­jím izraelských vůdců. To, co pro něho bylo přesvědčivým důkazem Kristova božství, pro ně nic neznamenalo. Če­kali jiného Mesiáše, než byl zaslíben. Jan tušil, že Spasitelovo poslání v nich probudí jen nenávist a odsouzení. Jako Kristův předchůdce upíjel z kalicha, který bude muset Spasitel vypít až do dna.

JEŽÍŠ SE PŘIZNAL K JANU KŘTITELI

Ježíšova slova: „Blaze tomu, kdo se na­de mnou neuráží," byla pro Jana Křti­tele jemným napomenutím. Nebyla zbytečná. Jan lépe pochopil podstatu Kristova poslání. Cele se odevzdal Bo­hu na život i na smrt. Chtěl co nejlépe sloužit dílu, které miloval.

Když poslové odešli, promluvil Ježíš k lidu o Janovi. Spasiteli bylo věrného svědka, který byl nyní umlčen v Hero­dově žaláři, upřímně líto. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že Bůh na Jana zapomněl nebo že Jan v soužení ztratil víru. Řekl: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?" (L 7,24)

Vysoké rákosí, které rostlo kolem Jor­dánu a s každým závanem větru se ohý­balo, představovalo rabíny, kteří rádi kri­tizovali a odsuzovali Křtitelovo poslání. Zmítali se sem a tam podle toho, jak se měnilo veřejné mínění. Nechtěli se po­kořit a přijmout Janovo působivé po­selství. Ze strachu před lidem se však neodvážili otevřeně bránit jeho dílu. Boží posel nebyl zbabělý. Zástupy, kte­ré se shromáždily kolem Krista, byly pří­mými svědky Janovy činnosti. Slyšely, jak neohroženě Jan napadal hřích. Napros­to otevřeně se obracel k pokryteckým farizeům i ke kněžským saduceům, ke králi Herodovi i k jeho dvoru, ke kní­žatům, vojákům, k publikánům i vesni­čanům. Nechvěl se jako třtina zmítaná závany lidské chvály a předsudků. Ve vě­zení byl věrný Bohu a horlil pro spra­vedlnost úplně stejně, jako když zvěs­toval Boží poselství na poušti. Ve své věrnosti byl pevný jako skála.

Ježíš pokračoval: „Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do dra­hých šatů? Ti, kdo mají skvělý šat a žijí v přepychu, jsou v královských palá­cích." (L 7,25) Posláním Jana Křtitele bylo upozorňovat na hříchy a nepra­vosti své doby. Jeho prostý oděv a život plný odříkání byly v souladu s jeho po­selstvím. Drahé šaty a světský přepych nepatří k údělu Božích služebníků. Náleží lidem, kteří bydlí „v královských palácích", vládcům tohoto světa, patří k jejich moci a bohatství. Ježíš chtěl obrátit pozornost posluchačů k rozdí­lu mezi oděvem Jana Křtitele a rouchy kněží a zákoníků. Ti nosili drahé boha­tě zdobené šaty. Libovali si v okázalos­ti. Chtěli oslnit lid a získat si větší úctu. Na obdivu lidí jim záleželo více než na čistotě srdce, která se líbí Bohu. Doka­zovali tak, že se nepodřizují Bohu, ale království tohoto světa.

„Nebo co jste vyšli zhlédnout?" řekl Ježíš. „Proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psá­no: 'Hle, já posílám posla před tvou tvá­ří, aby ti připravil cestu.'"

„Pravím vám, mezi těmi, kdo se na­rodili z ženy, nikdo není větší než Jan." (L 7,26-28) Před narozením Jana oznámil anděl Zachariášovi: „Bude veliký před Pánem." (L 1,15) Co vlastně znamená velikost v očích nebe? Něco úplně ji­ného, než si představuje svět. Nespočí­vá v bohatství, postavení, urozeném pů­vodu či v rozumovém nadání. Pokud by si úctu zasluhovala inteligence sama o sobě, bez vztahu k vyšším hodnotám, pak bychom se mohli klanět satanovi, jemuž se v rozumových schopnostech žádný člověk nevyrovná. Čím větší dar, tím větší kletbou se však stává pro to­ho, kdo jej užívá jen pro svůj vlastní prospěch. Bůh si cení mravních hod­not. Ze všeho nejvíce si váží lásky a čis­toty. V Božích očích byl Jan Křtitel ve­likým člověkem. Přede všemi - před posly velerady, před lidem i před vlast­ními učedníky - se vzdal veškerých poct a obracel jejich pozornost k Ježíši jako k zaslíbenému Mesiáši. Jeho nesobecká radost ze služby Kristu je tím nej­ušlechtilejším rysem, jaký se kdy v člo­věku projevil.

Po jeho smrti vydali lidé, kteří ho sly­šeli hovořit o Ježíši, toto svědectví: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." (J 10,41) Jan nesvolával oheň z nebe a nekřísil mrtvé jako Elijáš, neměl ani Mojžíšovu zázrač­nou hůl, kterou by v Božím jménu po­užíval. Jeho posláním bylo ohlašovat Spasitelův příchod a vyzývat lidi, aby se na tuto událost připravili. Svůj úkol plnil tak svědomitě, že když si lidé vzpo­mněli, co je o Ježíši učil, mohli říci: „Vše, co o něm řekl, je pravda." Takové svě­dectví o Kristu by měl vydávat každý jeho učedník.

Jan jako Mesiášův posel byl „víc než prorok". Proroci viděli Kristův příchod jen zdálky, Jan jej však spatřil na vlastní oči. Slyšel hlas z nebe, který potvrdil Je­žíšovo mesiášství. Představoval jej Izra­eli jako Poslaného od Boha. Přesto Ježíš řekl: „I ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on." (L 7,28)

Prorok Jan spojoval dvě epochy. Ja­ko Boží posel poukazoval na vztah záko­na a proroků ke křesťanství. Byl men­ším světlem, po němž mělo přijít světlo větší. Jan byl osvícen Duchem svatým, aby mohl přinášet světlo svému lidu. Žádné jiné světlo však neosvítilo a nikdy neosvítí padlé lidstvo tak jako světlo, jež zářilo z Ježíšova učení a života. V sym­bolické oběti lidé viděli předobraz Kris­ta a jeho poslání jen zastřeně. Ani Jan zcela nechápal, jak lze prostřednictvím Krista získat věčný život.

Nebýt radosti, kterou Jan nacházel ve svém poslání, byl by jeho život plný zármutku a bolesti. Jeho hlas bylo jen zřídkakdy slyšet jinde než v poušti. Je­ho údělem byla osamělost. Nebylo mu dopřáno vidět výsledky své práce. Neměl možnost být s Kristem a pozoro­vat projevy Boží moci, jež provázela ono větší světlo. Neviděl, jak se slepým vra­cí zrak, jak se nemocní uzdravují a mrt­ví vstávají k životu. Neviděl světlo, kte­ré vyzařovalo z každého Kristova slova a svou slávou osvětlovalo prorocká za­slíbení. I ten nejmenší učedník, který viděl Kristovy mocné činy a slyšel jeho slova, na tom byl v tomto smyslu lépe než Jan Křtitel. Proto je psáno, že byl větší než on.

Obrovské zástupy lidí, které poslou­chaly Janova kázání, rozšířily zprávy o něm po celé zemi. Všichni s hlubokým zájmem čekali, jak skončí jeho uvěz­nění. Jeho čistý život a veliká oblíbe­nost dávaly lidem naději, že se mu nic zlého nestane.

JANOVA SMRT

Herodes věřil, že Jan je Božím proro­kem, a byl odhodlán ho osvobodit. Ze strachu před Herodiadou však svůj zá­měr odkládal.

Herodias věděla, že přímou cestou Herodův souhlas s popravou Jana nikdy nezíská, a proto se rozhodla pro lest. V den králových narozenin se měla ko­nat oslava za přítomnosti státních úředníků a dvořanů. Na takových hostinách bylo vždy hodně jídla a pití. Herodes te­dy nebude ve střehu a bude snazší ho ovlivnit a získat na svou stranu.

Slavný den nadešel. Král hodoval a pil se svými dvořany a Herodias poslala svoji dceru do hodovní síně, aby poba­vila hosty tancem. Dospívající Salome svou svůdnou krásou zcela uchvátila smysly stolovníků. Dvorní dámy se ta­kových slavností obvykle neúčastnily a pro Heroda bylo velkou ctí, že dcera izraelských kněží a knížat tančí pro po­těšení jeho hostů.

Král byl omámený vínem. Ovládla ho vášeň a zcela mu zatemnila rozum. Viděl jen hodovní síň, rozjařené hosty, bohatě prostřený stůl, jiskřivé víno, osl­ňující světla a mladou tanečnici. V této slabé chvíli podlehl a chtěl se předvést, chtěl udělat něco, co by jej v očích hostů vyvýšilo. Slíbil, že dá Herodiadině dceři vše, co si bude přát, i kdyby to měla být polovina království.

Salome spěchala za svou matkou a ptala se, oč má požádat. Okamžitě dostala odpověď - o hlavu Jana Křtitele. Salome nevěděla o pomstychtivosti své matky a zdráhala se něco takového vyslovit, ale Herodiadina odhodlanost na­konec zvítězila. Dívka se vrátila do ho­dovní síně se strašnou žádostí: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele." (Mk 6,25)

Herodes byl vyděšen a ohromen. Bouřlivé veselí utichlo. Všude zavládlo zlověstné ticho. Při pomyšlení, že by měl připravit Jana o život, se král zhro­zil. Dal však své slovo a nechtěl, aby si hosté mysleli, že je nespolehlivý a ukvapený. Vyslovil svůj slib na jejich po­čest, a kdyby byl jen jeden z nich vy­jádřil nesouhlas s jeho splněním, rád by byl proroka ušetřil. Dal jim příleži­tost, aby se za vězně přimluvili. Mnozí přišli z velké dálky, aby si poslechli Jano­vo kázání. Znali ho jako Božího služebníka a věděli, že je spravedlivý. Dívčina žádost je sice vyděsila, ale byli příliš otupělí na to, aby zasáhli. Za záchranu ži­vota nebeského posla se nikdo z nich nepřimluvil. Hosté byli vysoce posta­vení lidé a měli velikou zodpovědnost. Přesto propadli hodování a pití nato­lik, že jejich smysly byly zcela zatem­něny. V uších jim zněla smyslná hudba a hlava se jim točila z víru tance. Jejich svědomí však spalo. Svým mlčením vy­nesli rozsudek smrti nad Božím proro­kem, aby ukojili pomstychtivost jedné zhýralé ženy.

Herodes marně čekal, že ho někdo zprostí vyřčeného slibu. Nakonec pře­ce jen váhavě vyslovil rozkaz k popra­vě proroka. Krátce poté přinesli Jano­vu hlavu před krále a jeho hosty. Ústa, která svědomitě nabádala Heroda, aby se odvrátil od hříchu, byla navždy uml­čena. Hlas, který vyzýval lid k pokání, se již nikdy neozve. Hýření jedné noci stálo život jednoho z největších proro­ků světa.

v pekle

Kto vyhrala kto prehral v tomto príbehu a kolkí by sme sa mohli, alebo kolkých z nás by mnohí videli v jednotlivých osobách príbehu. Herodes: v podstate ale kolkých z nás dostane satan alkoholom a pohľadom na nedospelé ženské telo. Prepokladám, že bola nahá a zadkom jej vrtel samotný satan. Ako zvádzajú mužov ženy dnes? žiaden rozdiel, dnes večer som šiel z kostpla az dialky som uvidel dievča s prekliate vysokým výstrihom na šatách v predu. Keď sme išli tesne okolo, tak som sa radšej pozeral niekde inde, aby ma to celého nevykrútilo. Ale všimol som si že žena sa na s hnusom dôkladne pozrela. A v aute mi hovorí, že je bolo vidno celú fujaru, cez ktorú mala prevlečenú akúsi niť, zrejme tangáče hrúbky dentálnej nite.Sex je proste zákon života a smrti a netreba to rozvádzať, lebo každý z nás pozná jeho silu na sebe. Niekedy je tak silná, že potlačuje v nás aj samotnú inteligenciu.
Matka salome: konečne nadišla jej hodina pomsty a bez váhania to využíva a doslova sa vyžíva v pomste, pripravila o život človeka,ktorý jej spôsoboval dlhodobé utrpenie. Ďalšia ľudská črta všetkých čias. Sama neponúkla svoje telo, lebo telo jej dcery zrejme detailne poznala.
Samotná salome, si ani neuvedomovala, ake príťžlivé má svoje telo a aká je to sila u mužov.
No a Ján? Ján ustúpil Ježišovi, pripravil mu cestu a zrejme si ani neuvedomil, ako sa všetko rýchlo zbehlo a bol v nebi. lenže čo herodes, salome a jej matka, akú šancu majú do neba ???
A čo ostatní: Len sa na ženu žiadostivo pozrieš a už si s ňou v srdci zcudzoložil.

E: A čo ostatní: Len sa na ženu žiadostivo pozrieš a už si s ňou v srdci zcudzoložil.

No a čo? Vytváraš zbytočného strašiaka.

lemmy 21, dvaja romovia idú na kukuricu a zrazu v polceste jedne hovorí: A čo keď tam budú žandári ? No tak si kúpime , ty geľo. A za čo , keď viem že nemáš peniaze. No ale ja sa radšej vrátim, a ty nejdeš nazad ?: Nie, idem sa predsa pozrieť.
No dobre tak keď ta nechytia kúp aj mne.
O sedxe sa moc v evanjelunepíše,. ale mne sa kedysi dostala dorúk stará bilblia a práve tam sa popisovali tieto hriedhy sexuálne. Niektoré ženy si stavali pred dom do záhrady penis vo velkosti chlapa. A bolo tam toho viac, ale, asi to dnes niekto videl ako pornografiu, tak sa to vyškrtalo.
Možno sa urobila tým chcba, lbo dnes je ten pohľad dosť neistýá a z oanenstva dokomnca sa stáva akoy modla nauctievanie a pri tom si nevšímame, že žena má aj niečo vyššie. nemyslím samozrejme iba prsia, ale je to najmenej taká osobnosť, ako chlap a tzeda má svoje srdce a má svoj rozum.
Ale zase najvernejší Ježišovi bojovníci sú tí, čo nepoznali ženy.šieste prikázanie, ako by bolo veškerý mimomanželský sex a deviate, ak so to správne spomenul je cuzdoložstvo - nepožiadaš manželku blížneho svojho, čo by vyzeralo, že okrem rodiny by sa dalo všetko, ale zase ježiš to tzakto pribrzdil. AS máme po vtákoch.
Takže strašiak mnestršiak, keď to na teba príde ...........-