hoď ma hore
Milí diskutujúci. Pri diskutovaní prosím: 1. nepridávaj témy pozostávajúce len z odkazov alebo jednoslovné témy / 2. nepridávaj uražlivé alebo vulgárne komentáre. Ak tieto pravidlá nedodržíš, tvoja téma pravdepodobne skončí v koši. Príjemné diskutovanie :)
none
ak chceš diskutovať, musíš sa registrovať. registrácia

tu sa nachádzaš : 

hlavná stránka  /  politika  /  téma

Heller-Neužil: Nová ideologie-----II.díl

príspevkov
1
zobrazení
0
tému vytvoril(a) 28.2.2013 17:17
posledná zmena 28.2.2013 17:17
1
28.02.2013, 17:17
Návrh základní logiky alternativní ideologie pro potřeby KSČM v současné etapě:
A. Z čeho vycházíme:
1. Navazujeme na projekt přeměny společnosti od kapitalismu ke komunistické společensko-ekonomické formaci (ve dvou fázích – socialismus, komunismus) vypracovaný klasiky (Marx, Engels i Lenin) i na řadu poznatků získaných při prvním pokusu o socialismus i po jeho porážce. I při své genialitě nemohli klasikové úplně překonat některé meze dobového poznání a některé jejich poznatky je nutné korigovat. Základní přístup k projektu socialismu a komunismu se však potvrdil a je i nadále životaschopný. V dalším vývoji byl ovšem přístup klasiků hrubě zkreslen a deformován do podoby ideologie privilegovaných vrstev nově vzniklé společnosti a koncepce klasiků byla hrubě narušena i v praktické politice. Od chybné teorie a zejména od antihumánní praxe, kterou nemůže ospravedlnit ani působení kapitalismu, se KSČM rozhodně distancuje. K minulému systému se nechceme a ani nemůžeme vrátit.
Máme však plné pochopení pro cítění generací poctivých komunistů i jiných lidí, kteří věnovali své síly boji za nastolení a rozvoj socialismu, kteří jeho neobjektivní a falzifikující kritiku vnímají jako poplivání svého životního díla a pod vlivem těchto pocitů upadli pod vliv neostalinismu a jeho obranou brzdí objektivně vývoj KSČM i celé levice. Pevně věříme, že se nám podaří jim vysvětlit, že náš kritický vztah k minulému systému, teorii i praxi komunistického hnutí není diktován snahou kapitulovat před kapitalismem a opustit komunistickou identitu, ale naopak dát této identitě zdravé základy a rozptýlit obavy málo informovaných či vládní ideologií manipulovaných občanů z nutné přeměny kapitalismu ve směru modernizovaného projektu klasiků. Jsme ochotni jednat o praktické spolupráci v dílčích krocích s těmi, kteří tento nový přístup KSČM odmítnou a se stranou se rozejdou.
2. Současně však trváme na marxistické kritice kapitalismu jakožto systému i jeho současné podoby a poukazujeme na v zásadě naprostou nepravdivost a falšování společenského vývoje v antikomunistické teorii i praxi polistopadové vládnoucí třídy – neoburžoasie jakožto účelovou službu této vládnoucí třídě. Odmítáme i sociáldemokratický přístup faktické obhajoby i pouhého vylepšování kapitalismu, jsme však připraveni v praxi spolupracovat se sociální demokracií i dalšími levicovými hnutími i se všemi občany, kteří budou souhlasit s dílčími nebo strategickými cíli KSČM. Naším dlouhodobým strategickým cílem je demokratická a humánní přeměna kapitalismu v socialismus.
3. Se vší odpovědností vůči našim předchůdcům i všem utlačovaným neprivilegovaným vrstvám v dějinách prohlašujeme, že nejen nechceme, ale ani objektivně nemůžeme volit takovou cestu přeměny, jakou volilo komunistické hnutí v průběhu prvního pokusu o socialismus a která byla poplatná omezenému dobovému poznání a později navíc deformována zvláštními podmínkami Ruska, specifickou situací obklíčení nekapitalistických zemí tvrdě útočícím kapitalismem i omezenými zájmy vládnoucí politické elity. Nejde nám o pronásledování a diskriminování jednotlivých příslušníků současné vládnoucí třídy, jejich služebných aparátů a její ideologií ovlivněných skupin lidí, pokud se tito nedopustí zločinů v zájmu udržení svých privilegií a moci a budou respektovat demokraticky vyjádřenou vůli většiny. Socialismus musí vytvořit přitažlivou perspektivu života a rozvoje pro každé individuum, nemůže jít pod úroveň demokratismu a lidských práv, kterou připustil kapitalismus.
B. Jak vidíme – objektivně, ale zároveň kriticky – první pokus o socialismus a příčiny jeho zániku?
1. Jaké přístupy k hodnocení místa prvního pokusu o socialismus odmítáme? Po četných diskusích jsme dospěli k závěru, že se přirozeně nelze ztotožnit :
a) s pojetím, které ho označuje za jakési mimořádně antihumánní vybočení z dějin srovnatelné s fašismem jakožto mimořádně antihumánní podobou kapitalismu a v tomto smyslu označit komunistické hnutí za zločineckou záležitost. Takovéto pojetí je jen falzifikací reality a účelovou službou zájmu třídy kapitalistických vykořisťovatelů, které má odvrátit nevyhnutelný zánik kapitalismu a zdiskreditovat až kriminalizovat jakýkoli, byť jen myšlenkový pokus o nekapitalistický vývoj společnosti.
b) zároveň však nemůžeme akceptovat neostalinské pojetí, ke kterému podvědomě tíhne řada čestných komunistů svým životem těsně spjatých s realitou prvního pokusu o socialismus.Toto pojetí vidí první pokus o socialismus jako jediný možný pokus, s vcelku nepodstatnými vadami převážně subjektivního charakteru, který pouze podlehl vnějšímu tlaku kapitalismu a jeho rozkladným agenturám a zrádcům uvnitř, a je třeba se k němu vrátit. Tento přístup je v zásadním rozporu se skutečnou logikou pojetí klasiků.
c) Jak vidíme místo prvního pokusu o socialismus my? Na rozdíl od buržoasní ideologie vidíme dějinný proces jako zákonitý, vzestupný, ve kterém si složitě, klikatě, se zákruty razí cestu společenský pokrok: Lidé si pod tlakem ekonomické nutnosti a vědecko-technického pokroku čas od času zkoušejí různé paralelní varianty určitého společenského uspořádání. Když si kapitalismus svými rozpory a dopadem na široké vrstvy lidí vynutil hledání cest svého překonání (nešlo vůbec o svévoli a zlovůli jednotlivců či politického hnutí, které tuto potřebu vyjádřilo a prosazovalo, nešlo o nějakou malichernou závist či nenávist vůči bohatým, ale konec konců o výraz ekonomických poměrů, potřebu modernizovat tyto poměry), bylo jedinou reálnou a prakticky uskutečnitelnou formou nekapitalistického uspořádání to, které známe pod dobovým pojmem „socialismus“, event.“reálný socialismus“ a pod nepřátelským označením současných vítězů jako údajný „komunismus“. Šlo o určité progresivní nakročení kupředu, které ovšem nemělo dostatečný základ ve výrobně technické základně a úrovni lidského faktoru a poznání, a proto místo společenského vlastnictví výrobních prostředků vytvořilo jen nedokonalý pokus o něj (jeden možný prototyp) v podobě státního vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem. Tento základ však neumožňoval skutečnou rovnost ve společnosti, sociální spravedlnost odpovídající reálnému základu, demokratické politické uspořádání a rozvoj individua, různých forem lidských společenství, včetně národů. Přinesl sice určitý extenzivní ekonomický vzestup, snížení sociálních rozdílů a hmotný i společenský vzestup mnohých, dříve neprivilegovaných tříd a vrstev, rozvoj určitých oblastí a etnik, demokratizaci vzdělání a kultury, určitou v průměru solidní životní úroveň a sociální jistoty. Svou konkurencí přispěl i k hledání snesitelnějších cest vývoje kapitalismu a překonání neudržitelných pozůstatků minulosti, jako byly obrovské sociální nerovnosti, kolonialismus, útlak žen i menšin různého typu. Tím, že vyvažoval vojensko-strategické síly kapitalismu ( i když třeba jen pod vlivem omezených zájmů politických elit tzv. socialistických zemí, zejména SSSR a ČLR), objektivně přispíval k odvrácení světové jaderné katastrofy a omezoval válkychtivost kapitalismu. Nedokonale společenské uspořádání ve výrobě ovšem nalezlo svůj odraz i ve společenské správě v diktátorských formách vlády, jako byl mocenský monopol komunistických stran a. od marxismu odcizené ideologie, různých uměle vykonstruovaných hodnot, některých velkých zemí a národů, ale především některých sociálních skupin.. Nedokázal dát lidem dostatečný pocit, že je to jejich systém, jejich vlastnictví, jejich stát a politické organizace, usnadnil pronikání nepřátelské ideologie a nesocialistických forem způsobu života, zejména konzumního způsobu života, nestimuloval k společensky odpovědné a iniciativní práci a společenské aktivitě, nedával lidem dostatečný pocit svobody, rovnoprávnosti, lidské důstojnosti, čímž vytvořil podmínky pro přejímání iluzí o kapitalismu a jeho vládnoucí třídě, o omezené a pro nemajetné pouze formální buržoasní demokracii, Umožnil pronikání buržoasní ideologie a posléze i ze západu podporovaných forem politického odporu proti systému, nad nimiž převzal kontrolu kapitalismus. Systém posléze ekonomicky nestačil kapitalismu a degeneroval politicky, ideově i mravně a ztrácel i svou schopnost provádět dosavadní sociální politiku. Rozdíly mezi privilegovanými a neprivilegovanými vrstvami se začaly prohlubovat, vyostřovaly se rozpory mezi třídami a sociálními skupinami, což se přenášelo i do politických institucí, státu a strany. Původní avantgarda dělnické třídy a neprivilegovaných vrstev – komunistická strana se velmi rychle stala stranou, která řešila problémy přes prizma omezených zájmů řídícího aparátu a byla ovládána politickou elitou postupně se stále více a více odtrhávající od lidových vrstev, zejména od dělnické třídy. Tzv. leninské principy výstavby a fungování strany se v dané situaci staly nástrojem prohlubování rozdílů v přístupu k společenskému řízení a správě, k prosazování omezených zájmů privilegovaných vrstev. Obsazování klíčových funkcí v řízení společnosti komunisty tuto skutečnost dovedla ad absurdum a fakticky přiváděla do strany lidi, kteří neměli s původním účelem strany a projektem komunismu nic společného. Strana přes diktátorskou formu vlády politické elity nebyla jedním celkem. I uvnitř ní probíhal zápas mezi většinou komunistů prosazujících společensky nutné přístupy a stále více tuhnoucími byrokraticko-mocenskými strukturami neschopnými zachytit směr vývoje a jednat v souladu s ním. To zejména potvrdilo násilné mocenské až vojenské potlačení nejvýznamnějšího pokusu o socialistickou reformu systému v ČSSR v r.1968/69. Na věci nic nemění skutečnost, že systém jako takový bohužel neměl v sobě takové mechanismy a nevytvářel třídní síly zainteresované do té míry, že by byly schopné reformu provést a i tato reforma systému by nejspíše skončila jeho zánikem. Její potlačení bez ohledu na vůli lidí a následující postih mnoha upřímně socialismu oddaných komunistů i dalších občanů bylo obrovským psychologickým otřesem pro ty, kdo věřili v socialistické ideály, a urychlilo rozchod širokých vrstev se systémem a zejména s komunistickou stranou. Opět na věci nic nemění fakt, že existovaly i vyloženě protisocialistické síly, které se pokoušely reformy zneužít. V průběhu dalších let se ve všech tzv. socialistických zemích naplnily Leninovy podmínky pro situaci revoluční (nebo kontrarevoluční!!!) změny: privilegované vládnoucí vrstvy nemohly vládnout postaru, neprivilegované se nechtěly nechat ovládat a rostla jejich kritická aktivita. Situaci zhoršilo mocenské hašteření ve vládnoucí politické špičce a dopad mezinárodních souvislostí, zejména obdobný a univerzální proces rozkladu nejsilnějšího státu systému – SSSR a mezinárodních vazeb celé soustavy. Politická elita, která neměla podporu lidových mas a nebyla s to změnit zaběhané formy jednání a myšlení řídícího aparátu jako celku nakonec začala hledat východiska z neudržitelné krize v dohodě až kapitulaci před kapitalismem, což vedlo velmi rychle k úplnému rozkladu systému. Systém nakonec neměl kdo hájit, a proto se zhroutil – různě v různých zemích, v některých zemích se přidaly do té doby mocí umrtvované národnostní rozpory a byly uměle rozfoukány až do válečného konfliktu. Hlavní příčinou zhroucení systému tedy byly jeho vnitřní, zejména ekonomické, systémové vady, ostatní příčiny jsou sice rovněž závažné, ale druhotné a odvozené.
1. Jaké byly základní a nejpodstatnější systémové vady prvního pokusu o socialismus a zároveň i příčiny jeho zániku? Původní pojetí klasiků přeceňovalo úlohu politické revoluce a uchopení moci a také objektivní vybavenost tehdejší podoby proletariátu (dělnické třídy) k uchopení a udržení moci a dalšímu rozvíjení společenského vlastnictví výrobních prostředků. Klasikové si byli vědomi řady tzv. mateřských znamének starého a z jejich poznání vychází i naše analýza systému, nelze jim však vyčítat, že nedocenili váhu a konkrétní dopady těchto znamének. Nejzávažnější z nich byla zatím na dané úrovni výrobních sil nezbytná a nepřekonatelná stará společenská dělba práce, která přetrvává i dnes, ale pomalu se v nejvýznamnějších zemích začíná bortit a stávat nefunkční. Jde o stav, kdy společnost musí pokrývat potřebu určitých odlišných druhů práce tím, že k nim celoživotně, obživou a celým způsobem života, připoutá velké skupiny lidí. Tato dělba má mnoho konkrétních profesních podob projevujících se v dané profesní struktuře společnosti. Pro vývoj společnosti byly však nejzávažnější rozdíly v charakteru práce a způsobu života velkých skupin spojených s prací zemědělskou a průmyslovou,.monotónní a tvořivou, duševní a fyzickou a především řídící a řízenou. Spojení s odlišnými druhy práce se promítlo v dějinných epochách i jako větší či menší spojení s vlastnictvím výrobních prostředků, více či méně privilegované postavení v zacházení s nimi a odvozeně pak i ve spotřebě. Industriální dělník byl vyvrcholením tohoto vývoje – spojením s prací průmyslovou, fyzickou a spíše monotónní, stroji podřízenou a oddělenou od řízení jako takového získala sice zainteresovanost na zásadní přeměně společnosti – zrušení soukromého vlastnictví i staré dělby práce a tím i tříd a sama sebe, což postihl Marx. Tatáž dělba ji ale v mnoha ohledech handicapovala a nevybavovala zejména pro řídící funkce a pro získávání poznatků a informací. Proto i k protikapitalistické revoluci potřebovala svůj vyškolený řídící aparát a ideology vyrostlé víceméně ve staré společnosti. Po uchopení moci a mocensko-administrativním odstranění kapitalistů a jejich řídících a ideologických aparátů zůstaly ovšem v industriální společnosti (v řadě zemí dokonce nebyla industrializace ani ukončena) zbavené kapitalismu jen na povrchu a formálně funkce ve vlastnictví, správě, politice a ideologii, které bylo nutné obsadit a pokusit se jim dát nové zaměření z hlediska zájmu celé společnosti. Pro tyto účely byl vytvořen profesionální aparát. Část těchto funkcí pokryli odborníci z minulého režimu a revoluční inteligence, část byla obsazena z řad dělníků, rolníků a zaměstnanců, kteří se museli co nejrychleji naučit je zvládnout, což vždy nevyšlo pokud jde o jedince, ale celkově ano. Zesměšňování této nové inteligence současnou pravicí je v rozporu s realitou. Tímto zformováním řídícího aparátu však základní problém společenské orientace řízení i duchovní tvorby nezmizel. Takto vzniklý aparát, který logikou svých znalostí a zkušeností ovládl i komunistickou stranu a všechny politické organizace a přizpůsobil je svým potřebám (aniž by si to mnozí jeho příslušníci uvědomovali) se přeměnil ve svébytnou formu třídy, kterou ve společnosti neměl kdo kontrolovat a usměrňovat. Industriální proletariát handicapovaný rolí v dělbě práce, rozdělený do řady podniků a odvětví pod vedením množiny řídících štábů a v prvním období i prosycený víceméně násilně do něj převedenými příslušníky minulých tříd – buržoasie, maloburžoasie a s nimi spjaté inteligence - toho trvale, po vyprchání revolučního nadšení, nebyl schopen a totéž i fyzicky pracující, neřídící členové družstev či zaměstnané inteligence. Objektivní základ zásadního rozdílu mezi řídícím aparátem a jeho hlavním společenským partnerem – dělnickou třídou v industriální podobě byl dán specifickým způsobem přivlastňování si výrobních prostředků (rozumí se disponování, rozhodování o užití těchto prostředků. Rozdíly ve spotřebě byly až druhotné, zpočátku nebyly). Jak tušili klasikové, při nedokonalé společenském vlastnictví (jiné úroveň výrobních sil a dělby práce nepřipouštěla) vlastnictví přešlo dle Marxe (Ekonomicko-filozofické rukopisy) „ze stavu výlučného manželství se soukromým vlastníkem do stavu všeobecné prostituce se společností“. Tato prostituce se společností ovšem zdaleka nebyla tak všeobecná a týkala se spíše řídícího aparátu. Hlavním partnerem vlastnictví byl přece jen řídící aparát, který sice o výrobních prostředcích a tím i o k nim připojené živé práci dělníků i ostatních nerozhodoval suverénně a nemohl si je přivlastňovat jako jednotlivci, měl ale při zacházení s nimi značný manévrovací prostor – mohl s nimi zacházet více či méně v souladu s celou společností nebo naopak více či méně podle omezeného zájmu daného podniku, svazu podniků, rezortu či organizací jiného typu (např. nemocnice, školy, ministerstva, celé Státní plánovací komise, národního výboru, oddělení ÚV KSČ či úřadu hlavy strany či státu, fakticky spojující obojí). Vytvořený model ekonomiky a ekonomického řízení tedy měl dvě slabiny:
a) přílišné spojení řídících štábů pouze s jednou omezenou lokální vlastnickou funkcí jednoho pracovního kolektivu – např. podnikový řídící štáb v čele s ředitelem zájmem podniku, mistra se zájmem jedné dílny, řídícího štábu se zájmem nemocnice, školy a vědeckého ústavu, obce, regionu a v mezinárodním měřítku jednoho státu atd. atd. Při výkonu těchto lokálních funkcí se tyto dílčí zájmy různě proplétaly a křížily, v praxi pak řídícímu štábu např. podniku záleželo více na tom, aby se nepohádal s jinými řídícími štáby (stranický aparát, národní výbor, odbory) a naplnil určité formální ukazatele vytvořené zase především z hlediska lokální funkce Státní plánovací komise apod., než na tom, aby vyráběl racionálně a efektivně, podle skutečných potřeb občanů, správně motivoval pracovníky apod. Plán se dal plnit různě – nejen výrobou potřebného zboží, ale naopak výrobou starého nepotřebného
none

najnovšie príspevky :

havran [zobraz vlákno] pred 7 minútami
prevádzkuje diskusneforum.sk kontaktuj správcu diskusného fóra vytvoril dzI/O 2023 - 2024 veľkosť : 96 587 B vygenerované za : 0.080 s unikátne zobrazenia tém : 36 209 unikátne zobrazenia blogov : 538 táto stránka musí používať koláčiky, aby mohla fungovať...

možnosti

hlavná stránka nastavenia blogy todo

online účastníci :

hľadanie :

blog dňa :

odkaz 1. POČÚVAJ bez prerušovania 😉 2. HOVOR bez obviňovania 😉 3. DÁVAJ hojne 😉 4. MODLI sa neprestajne 😉 5. ODPOVEDAJ bez hádok 😉 6. HOVOR pravdu 😉 7. UŽÍVAJ si bez frflania 😉 8. BOHU...

citát dňa :

Nevadí mi názor iných ľudí, ale to, že mi ho chcú nanútiť.