hoď ma hore
Milí diskutujúci. Pri diskutovaní prosím: 1. nepridávaj témy pozostávajúce len z odkazov alebo jednoslovné témy / 2. nepridávaj uražlivé alebo vulgárne komentáre. Ak tieto pravidlá nedodržíš, tvoja téma pravdepodobne skončí v koši. Príjemné diskutovanie :)
none
ak chceš diskutovať, musíš sa registrovať. registrácia

tu sa nachádzaš : 

hlavná stránka  /  politika  /  téma

Heller- Neužil: Nová ideologie českých komunistů i levice obecně III.díl

príspevkov
1
zobrazení
0
tému vytvoril(a) 28.2.2013 17:39
posledná zmena 28.2.2013 17:39
1
28.02.2013, 17:39
pokračování:
drahého zboží nebo i rozestavěností, proinvestováním nebo i politicky zařízeným snížením ukazatelů, zbylý stavební materiál bylo snazší zakopat než nějak využít atd.,
b) s touto slabinou pak těsně souvisela druhá – nedostatek účinných nástrojů i reálného, na celospolečenském zájmu zainteresovaného vlastníka, který by aparáty nutil k společensky užitečnému výkonu,.vylaďoval jejich výkony pod celospolečenským zorným úhlem. V direktivním řízení byly právě vrcholové roviny kontrolovatelné jen jinými vrcholovými rovinami omezeně uvažujícího aparátu příp. nějakým velkým vůdcem rozhodujícím značně subjektivisticky. Trh bez základu v podobě samostatných a suverénních vlastnících subjektů nemohl řádně fungovat a reálně vyjadřovat míru společenské nutnosti a užitečnosti vynaložené práce. Dělnická třída mohla do těchto procesů vstupovat jen spíše okrasně než reálně, do vrcholového řízení vůbec ne. Ona i jiné skupiny se necítili hospodáři a správci a chovali se podle toho – viz problémy, které si ještě pamatujeme – řada jedinců řádně nepracovala, přikrádalo se ze společenských prostředků, nevyužívala se pracovní doba apod. Zvláště příslušníci obchodu a služeb se svým značným manévrovacím prostorem a možností zneužívat disproporce značně blížili řídícímu aparátu, ovšem bez možnosti ovlivňovat vrcholové řízení. Souhrnně řečeno – jádrem pudla systémových chyb byla nerovnoměrná možnost různých skupin obyvatelstva podílet se na vlastnickém rozhodování, nedostatečná zainteresovanost těch, kdo se na vlastnickém rozhodování reálně podíleli, na celospolečenských zájmech a příliš slabé mechanismy vylaďování dílčích zájmů. To všechno vedlo k neefektivitě práce i plýtvání se společenskými hmotnými zdroji i nesprávnému zacházení s živou prací a nepodchycováním talentů a iniciativy občanů. Jestliže to nová společnost zvládala v době extenzivního rozvoje, přestávala to zvládat s nástupem intenzifikačních procesů, procesů VTR apod. Systém stále více (ne ve všem a všude!) zaostával za kapitalismem, lokální omezenost se projevovala i v rámci RVHP, zatímco kapitalismus zvládal mezinárodní dělbu práce na jedničku (samozřejmě svými prostředky pohlcování slabších silnějšími). Nedostatečná suverenita řídících aparátů pochopitelně znemožňovala řídit a spravovat demokraticky, ekonomické řízení bylo nemožné jinak než ve stavu politické moci potlačující ekonomicky nezvládnutelnou iniciativu a pluralitu zájmů, mocenské organizace a mechanismy začaly žít samostatným životem, zájmy jejich pracovníků se odtrhávaly od původně humánní logiky projektu komunismu, nastával politický s duchovní útlak, který zesílil, jakmile proběhl první vážný pokus o reformu – Pražské jaro. Samozřejmě, i když i zde docházelo k nezanedbatelným excesům, celkové proporce atmosféra ve společnosti opět neodpovídá křivému zrcadlu antikomunismu, rozvětvená StB toho fakticky v masovém měřítku mnoho nezmohla, ale jak se různé skupiny občanů více a více stavěly na odpor, tak atmosféra na jedné straně houstla, na druhé straně musel totalitní mocenský mechanismus dělat ústupky. S těmi si politická a mocenská elita zvyklá na tradiční formy práce – tj. potlačování – nedovedla poradit.
2. Jak správně chápat charakter a úlohu třídy řídícího aparátu při prvním pokusu o socialismus? Mnoho komunistů, zvláště seniorů, bývalých řídících pracovníků či pracovníků aparátu v nižších sférách, považuje poznatky o existenci a určité historické omezenosti zájmů této třídy za urážku a pošlapání své poctivé práce. Jsou totiž pod vlivem předlistopadové zjednodušené a pokroucené představy o tom, že třídy mohou být pouze bud vykořisťovatelské nebo vykořisťované. Konstatování existence zvláštní třídy řídícího aparátu, které měla dominantní postavení ve vlastnictví výrobních prostředků, vidí jako obvinění své třídy a sebe osobně z toho, že byla stejná jako buržoasie, že vykořisťovala, žila jako parazit z práce druhých a vlastně po celou dobu budování socialismu škodila a odpovídá za nedostatky. Proto své zařazení do takové třídy i samotnou existenci této třídy odmítá a reaguje velmi emocionálně a popuzeně. Z téhož důvodu odmítá i objektivnost systémových vad a rozhodující úlohu těchto vad při zániku prvního pokusu o socialismus. Argumentuje vlastní poctivou prací, svou spíše průměrnou životní úrovní, a také tím, že formálně právně nic nevlastnila a že nějaký aparát je nutný v každé společnosti a bude i v komunismu (což je zase dáno neznalostí Marxovy teorie dvou stránek řízení – nejde o odbornou stránku řízení, ale o to, že řízení vždy zároveň realizuje zájmy určitého vlastníka a pouze při prvním pokusu o socialismus představoval řídící aparát jako celek jakéhosi vlastníka náhradního, nikým mimo něj nekontrolovatelného).Zánik minulého systému svalují tito soudruzi pouze na mezinárodní faktory či nanejvýše na subjektivní chyby v politice a řízení, hlavně však na zradu Gorbačovovy garnitury i jejích opor u nás – Adamce, Mohoritu, Hegenbarta aj. Ani si neuvědomují, že jednají a myslí v rozporu s přístupem klasiků, včetně Leninovy definice třídy i jeho úvah o nevykořisťovatelských třídách, polotřídách, přechodu od třídní společnosti apod. Ve skutečnosti byla tato třída formována jako i ostatní třídy a skupiny historickými a ekonomickými limity socialismu a svalovat na ní mravní či právní vinu za to, že nemohla tyto limity překročit a že jen naplnila jedinou tehdy reálnou možnost nekapitalistické společnosti je stejně absurdní, jako vytýkat feudálům, že se neobešli bez nevolnictví a buržoasii, že vykořisťuje. Byla určitým nakročením k beztřídní společnosti. Sehrála určitou roli při vítězství revoluce i v další výstavbě a její jméno je spojeno s pozitivními stránkami minulého systému jako u jiných tříd. I ona v určité době nesla pochodeň společenského pokroku, později už ovšem začaly její zájmy a zaběhané mechanismy vadit. Nešlo o třídu starého, ale nového a přechodného typu, nešlo o třídu vykořisťovatelskou, ale třídu nedokonale vybavených společenských správců, nedostatečně systémem nucených prosazovat celospolečenské jednotící zájmy. Faktem ovšem je , že klíčové složky řídícího aparátu zejména z ekonomické sféry, ale i z části politického a mocenského aparátu v době akutní krize systému sledovaly své zájmy a snažily se udržet či ještě rozšířit své privilegované postavení. Po mocenském převratu zčásti z nutnosti, zčásti pod vlivem svých zájmů přešly na stranu kapitalismu a vytvořily jádro obnovované buržoasie, k čemuž měly objektivně, svou dosavadní pozicí ve vlastnickém systému, nejlepší předpoklady. Přitom bez problémů zaplatily nutnou cenu za sociální přestup odvrhnutím stranické legitimace i ideologie a nezřídka i přechodem k militantnímu antikomunismu. Tuto skutečnost hrubě překroutil antikomunismus rozvíjením spikleneckých teorií o tom, jak byl celý převrat spiknutím komunistů a estébáků a že jen díky z podstaty pojmu „komunista“ špatnému charakteru těchto lidí dnešní systém nefunguje a přináší prospěch jen malé skupině mafiánů.
3. Jak se díváme na politickomocenské deformace až zločiny, ke kterým došlo při prvním pokusu o socialismus, u nás hlavně v padesátých letech a později za normalizace? Není naše argumentace jen obranou, zakrýváním a schvalováním těchto zločinů a neměla by se v důsledku toho KSČM zakázat? KSČM nepopírá, že jsou komunisté a dokonce i mladí, kteří nemají žádnou osobní zkušenost s minulým systémem, kteří si tento systém nepřípustně idealizují a upadají do opačného extrému než antikomunisté. Existují tendence zavírat oči před nepříjemnými stránkami minulosti, bagatelizovat je poukazováním na klady tzv.socialismu či na zločiny kapitalismu, které naopak antikomunismus a pravice odmítá vůbec vidět, resp. diskutovat o nich. KSČM tyto negativní stránky minulého systému vnímá a distancovala se od nich. Je pro potrestání všech jednotlivců, kteří se dopustili zločinů. Považuje však za naprosto nevědecké a iracionální nepokoušet se ani pojmenovat a zvážit objektivní faktory, které to které opatření vládnoucí politické elity socialismu podmiňovaly, a paušálně celý systém a všechny komunisty odsoudit jako zločinný systém zločinnou stranu a zločince. Přitom u buržoasie, která ve svých dějinách rovněž pod vlivem nepřekročitelných limitů páchala zločiny mnohem větší rozsahem úplně vyjmout z logiky systému a stejně jako u stalinismu odmítat jejich jakékoli spojení se základními mechanismy systému. To všechno za situace, kdy tyto zločiny a systémové antihumánní vady kapitalismu stále pokračují, blokují rozvoj společnosti i člověka a ohrožují samu existenci lidstva. Komunisté a marxisté i sami klasikové přitom plně uznávají progresivní roli kapitalismu v určité etapě dějinného vývoje, konstatují však jeho již dlouhodoběji se projevující reakčnost a prohlubující se rozpory a nutnost jeho náhrady socialismem. Stejně tak ale zpětně oceňují progresivní úlohu první formy socialismu, která mimo jiné i v určité době blokovala zvláště negativní stránky kapitalismu, pečlivě však vyhodnocují, co byly ty podstatné limity a docházejí k závěru, že je možné a nutné tyto limity překonat a nastoupit novou cestu potřebné společenské změny. O této cestě jsou ochotni vést co nejširší dialog, ovšem na bazi rovnoprávného partnerství. Připouštíme, že jsme zatím, zejména s ohledem na pocity seniorů, neměli dost odvahy vyrovnat se s minulostí dostatečně, jasně a přesvědčivě, což ovšem neznamená jakoukoliv podobu kapitulace před kapitalismem,jakési zbytečné sypání si popojela na hlavu. Připomínáme, že i ze systému vyplývající antihumánní projevy byly zesilovány a dováděny ad absurdum mimosystémovými, nahodilými a místními či dobovými faktory, jako byly:1) mimořádná zaostalost Ruska, první a nejvýznamnější země s minulým systémem, i dalších zemí.Byl to SSSR, jehož politická elita pak ovlivňovala svou velmocenskou silou vývoj v těch nejúspěšnějších zemích daného modelu socialismu i v celém komunistickém hnutí (obdobně Čína), 2) mimořádná obtížnost budování systému v atmosféře pevnosti obklíčené silným a agresivním protivníkem, který ani na chvíli nepřestal útočit a zneužívat všechny slabiny systému a hrozil válkou. Při kritice zločinů komunismu navíc antikomunismus s oblibou srovnává nesrovnatelné – tj. první pokus o socialismus v poměrně krátkém období po jeho vzniku, kdy se nová elita teprve učila zvládat mechanismy moci a řízení a docházelo zde k podobným mocenským excesům jako při nástupu kapitalismu, s poměry v nejvyspělejších kapitalistických zemích současnosti. To všechno uvádíme kvůli objektivitě hodnocení minulého systému, ne jako omluvu pro jeho vady, deformace a zločiny, které nelze připisovat všem komunistům bez rozdílu a nelze je ani odvozovat z podstaty projektu komunismu. Tento přístup budeme uplatňovat bez ohledu na možný mocenský postih těch, jímž pád prvního pokusu o socialismus, oddálil vlastní nevyhnutelný zánik a kteří podle zákonů moci nyní svého nezaslouženého vítězství zneužívají a manipulují společnost.

C. Jaké poučení jsme vyvodili z porážky prvního pokusu o socialismus, pokud jde o další vývoj:
1. Nejhlubší příčinou neúspěchu prvního pokusu o socialismus je hlavní forma vlastnictví výrobních prostředků, která byla jeho základním znakem – tj. forma státně byrokratického vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem. Tak jako kdysi dějiny prověřily a odmítly otrokářství, feudalismus či tzv. asijský výrobní způsob jako trvalé a životaschopné varianty soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vsadily na kapitalismus jako nejdokonalejší formu tohoto vlastnictví, přičemž ze všech odmítnutých variant dovedly převzít užitečné momenty, tak také odmítly alternativu socialismu založenou na státním vlastnictví jakožto na hlavní ekonomické formě. To neznamená, že by tato forma v celkových dějinných souvislostech byla nějakou slepou a totálně ztrátovou cestou, která nepřinesla nic pozitivního. Na základě porážky státního vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem lze na daném stupni poznání prognózovat, na jaké formě vlastnictví jako na hlavní (nevylučujeme přechodné jevy, dočasné působení řady sektorů vedle sebe v téže zemi či regionu v určitém období) musí být založena trvale životaschopná a dále se vyvíjející forma socialismu. Možných forem totiž není neomezený počet. Po vyloučení soukromého vlastnictví a aparátem zprostředkovaného vlastnictví státního už totiž zbývá jen jedna forma –samosprávné zaměstnanecké vlastnictví, na kterém by se každý den reálně podíleli všichni pracující, resp. jejich většina. Na rozdíl od dosavadních pokusů o samosprávu musí být toto vlastnictví doplněno reálnou účastí pracujících na regulaci vrcholových rovin celospolečenského vlastnického rozhodování a kontrole odborného řízení jak na podniku, tak v centru. Kontrolní samosprávné mechanismy se musí opírat o demokraticky a plánovitě regulovaný trh a další hodnotové vztahy odpovídající socialismu jako nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formaci. Trh a zbožně peněžní vztahy demokraticky a plánovitě regulované musí být za socialismu hlavním objektivním ,mechanismem zprostředkujícím společensky optimální vynaložení živé i mrtvé společenské práce za daných výrobně technických a civilizačních podmínek, zejména za podmínek přetrvávání staré společenské dělby práce.V počátečních etapách socialismu může existovat pluralita forem vlastnictví, zejména doplňující formy státního vlastnictví s širokou účasti pracujících na řízení, ale i komunálního a regionálního vlastnictví, vlastnictví společenských organizací. V řadě oblastí může existovat individuální vlastnictví, postupně vykupováno v svobodné tržní soutěži bude kapitalistické velké vlastnictví. V mimoekonomické oblasti musí být rozhodující role samosprávného vlastnictví dotaženého do strategických odvětví a velkých nadnárodních komplexů doprovázena širokou demokracií zahrnující řadu forem samosprávy a přímé demokracie na všech úrovních- v provozech a podnicích, vědeckých týmech, obchodech, podnicích služeb, finančních institucích, školách. nemocnicích, kulturních a sportovních zařízeních , v dopravních, informačních a komunikačních sítích , ale i na úřadech a při státních orgánech, v justici, policii i armádě apod., nemluvě o regionální a obecní samosprávě a samosprávě v politických organizacích i občanských sdruženích a iniciativách. Konkrétnější model samosprávného socialismu jsme předložili v naší alternativě k dokumentu Socialismus v 21.století. (Jinak viz Heller,J.,Neužil,F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?,Futura a.s.,Praha 2011 – pozn.autorů). Jde o rozvoj samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví, kde bude platit zásada „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce a podílu na vlastnické aktivitě“ (npř. v podnikových samosprávných radách).
Podstatná musí být jedna zásada – dokud bude existovat stará společenská dělby práce a z ní vyplývající profesní struktura, musí být doplňujícími formami překonán odstup pracovníků nevykonávajících řídící práci jako profesi a každý zaměstnanec musí být v určité míře zapojen do vlastnického rozhodování tak, aby měl pocit, že hospodaří a pracuje na svém. Vlastnické rozhodování nesmí být výhradní záležitostí profesionálů v řízení vykonávajících odbornou složku řídící práce. Tato odborná řídící práce a jí vykonávající skupiny musí být pod vedením a kontrolou všech zaměstnanců, zejména neprofesionálů. Faktická neexistence takovéhoto propojení byla projevem nedokonalého zespolečenštění práce v prvním pokusu o socialismus a tedy i odvozeně konkrétní příčinou jeho zániku.
2. Jak se v rámci této logiky dívají komunisté na vedoucí úlohu strany a diktaturu proletariátu, resp. neprivilegovaných vrstev vůbec, s jakou mírou násilí počítají?
Ani původní představa klasiků o diktatuře proletariátu nepředpokládala takovou míru mocenského diktátu, která byla posléze uplatněna v zemích pokoušejících se o socialismus. Strana měla být jen organizací nejuvědomělejších příslušníků dělnické třídy a dalších neprivilegovaných vrstev, ideovou a organizační avantgardou a teprve později se prosadilo pojetí strany jako polovojenské mocenské organizace. To, co v realitě vzniklo, byla diktatura aparátu a nikoli proletariátu a neprivilegovaných. Strana i celý politický systém se stal nástrojem doplňující politické moci třídy řídícího aparátu nahrazujícím nedokonalost ekonomické organizace společnosti. Prosadilo se i od klasiků tak odlišné pojetí uplatňování moci, jako byl boj proti bývalé vládnoucí třídě cestou až brutálního a masového fyzického postihu fyzických příslušníků bývalé elity, ale i lidí, kteří byli jen ideově ovlivněni ideologií buržoasie a proti systému se ničeho nedopustili. Diktátorské až teroristické metody byly uplatněny i proti dělníkům a dokonce i proti komunistům. Na chybnosti podobného postupu nic nemění fakt akutního ohrožení socialistické výstavby v důsledku tlaku kapitalismu i vnitřních nepřátel, kteří mnohdy represivní opatření vládnoucího aparátu a jeho politické elity rafinovaně provokovali vlastním terorem, zpravodajskými hrami apod. I když revoluce se vždy v dějinách musely bránit a užívat určité míry násilí, metody elity prvního pokusu o socialismus překročily rámec nutné obrany a v konečném dopadu působily jako disfunkční z hlediska cíle – emancipace společnosti i jednotlivce. Cesta samosprávného socialismu by nemohla být úspěšná, kdyby byly podobné metody uplatňovány. Proto se KSČM zřekla diktatury proletariátu (zástěrky pro diktaturu aparátu) i vedoucí úlohy strany jako administrativně mocenského centra. Budování samosprávy naopak předpokládá širokou spolupráci různých složek společnosti, maximální prostor pro lidská a občanská práva, podíl na řízení i zisku společnosti, samozřejmě v rámci demokraticky přijatých pravidel a při postihu těch, kdo je budou překračovat, na současné civilizační úrovni, tedy bez masového vraždění, mučení, věznění , v rámci humánní socialistické zákonnosti. Občané ČR se tedy rozhodně nemusí bát toho, že vývoj k samosprávnému socialismu, i za spoluúčasti KSČM, bude spojen s gulagy, násilným vyvlastňováním a vykonstruovanými procesy nebo s akcentem ozbrojeného boje a násilí. Při získání širokých vrstev občanů k aktivní spolupráci prosazením předností samosprávného vlastnictví a samosprávy a demokracie vůbec nebude problém umožnit pluralitu vlastnictví, politických organizací i myšlení a usměrňovat excesy těch, kteří nebudou chtít se s tímto vývojem smířit a budou ohrožovat lidská práva a zákonnost schválenou většinou ostatních občanů. Bude i dost možností k respektování práv menšin. Vývoj k samosprávnému socialismu nemůže být záležitostí jedné malé země, ale bude probíhat v rámci velkých zemí a regionů. Čeho je třeba se bát je to, že část bývalých prokapitalistických sil, zejména různé extrémní skupiny, organizovaný zločin, složky vojensko-průmyslového komplexu apod., náboženští fundamentalisté a fašisté nebudou chtít přijmout tento vývoj a respektovat vůli většiny a pokusí se o různé puče, teror apod., přičemž by mohly zneužít výsledky vědy a techniky, pozůstatky zbraní hromadného ničení apod. Demokratický stát i občanská společnost musí být připraveny i na tuto variantu, která by mohla prodloužit a zkomplikovat celý vývoj a stát zbytečné oběti. Z dějin však víme, že i v daleko nepříznivějších podmínkách společnosti na přechodu od feudalismu ke kapitalismu, když nebyly cesty násilného boje tak zdiskreditovány ve vědomí lidí, jako dnes, mohl v řadě zemí revoluční přechod probíhat sice jako třídní boj, ale bez jednorázových násilných konfliktů (rakouská, německá, skandinávská cesta ke kapitalismu).Není důvodu, aby tomu tak nebylo i tentokrát.
2. Na které společenské síly se bude KSČM orientovat? Ani neúspěch prvního pokusu o socialismus a změny, které proběhly v třídně sociální struktuře s procesy vědecko-technické a informační revoluce a globalizace neruší podle marxismu platnost Marxova a Engelsova objevu o historické roli dělnické třídy, která ani u klasiků nebyla totožná s fyzicky pracujícími. Podle Marxe až kapitalismus vytváří třídu, která se nemůže osvobodit od otroctví vlastnické nerovnosti a staré dělby práce jinak, než že tyto procesy zruší a tím osvobodí celou společnost, přičemž zruší třídy i sama sebe. Klasikové sice vyjádřili správně obsah zájmu jakékoliv podoby dělnické třídy, ovšem přecenili objektivní schopnost industriálního proletariátu spojeného převážně s fyzickou prací typu obsluhy stroje. O tom, proč šlo o omyl, jsme již hovořili. Vědecko-technická revoluce a s ní spojené změny v charakteru práce směrem k tvořivé, individualizované, kvalifikované až vědecké práce klasikové sice předvídali, ale už z něj nevyvozovali konkrétní závěry do politiky. Takovýto proletariát vědeckého typu (tzv. kognitariát) i další od industriálního dělníka odlišné typy pracovníků už v zásadě existuje, klasický industriální proletariát ve vyspělých zemích začíná mizet a ztrácet progresivitu. Naopak v podmínkách moderního kapitalismu se kognitariát v čele ostatních neprivilegovaných stává silou, která při prosazování svého zájmu (stejný jako u industriálního proletariátu – zrušení vlastnické nerovnosti a staré dělby práce) je s to použít prostředky a formy, které nutí kapitalistu ke změnám forem vykořisťování a k akceptování prvků samosprávy a podílu pracujících na řízení. Proces přeměny industriálního proletariátu v kognitariát probíhá ovšem značně nerovnoměrně po celém světě, kognitariát se tedy logicky stává vedoucí složkou ve vztahu k ostatním skupinám proletariátu i dalších zaměstnanců a také v ještě širším spojeneckém svazku s drobnými a středními podnikateli, sociálně slabými vrstvami atd. Charakteristika širokého spojeneckého svazku je obsažena již v Politické deklaraci IV. sjezdu KSČM v Liberci a opakuje se i v dalších dokumentech, nejnověji v Socialismu ve 21. století.
none

najnovšie príspevky :

prevádzkuje diskusneforum.sk kontaktuj správcu diskusného fóra vytvoril dzI/O 2023 - 2024 verzia : 1.05 ( 17.4.2024 8:30 ) veľkosť : 108 753 B vygenerované za : 0.119 s unikátne zobrazenia tém : 47 710 unikátne zobrazenia blogov : 817 táto stránka musí používať koláčiky, aby mohla fungovať...

možnosti

hlavná stránka nastavenia blogy todo

online účastníci :

hľadanie :

blog dňa :

odkaz JA žijem v skvelom svete 😉 Svet je taký, aký si spravíš 😉 Ak vyhodíš zo svojho sveta všetkých negativistov, vypneš tv, prestaneš sa venovať "koncom sveta" a ďalším takýmto aktivitám...

citát dňa :

Zdraví majú tisíc prianí, chorí iba jedno.