Brambory, jablka, ořechy.

Pro brambory si do vedlejší vsi k Janě jezdím každý rok koncem září. Vždycky se rovnou domluvíme, jestli se u ní Ondra bude dál učit na flétnu.

Dostanu napřed kafe, na stole leží Metodické pokyny k programu Podpora přirozené obnovy krajiny, kancionál a křížaly, na kamnech Jana míchá povidla. Na polici má fotky dětí a zarámovanou Cenu za ochranu půdy a životního prostředí. Dostala ji na jaře od nějaké evropské komise, jako úplně první Češka. Hodně se o tom psalo, ale když přišli novináři za starostou vesnice, řekl jim, že je to všecko podvod.

Na kraji spodního políčka je křížek.
"To jste tu neměli, ne?" - „Ne, já jsem čekala, až vyhrajeme soud."

O to, jestli přes okraj jejího pozemku povede silnice k nové škole, se Jana soudila s obcí několik let. Dneska je hranice označena řádkou balvanů, někdo na ně nastříkal oranžovým a zeleným sprejem obrázky, které tu nemůžu slušně popsat. Jana říká, že přes zimu to snad trochu oprší, ale že je jí to celkem jedno. Mám sbírat ty větší brambory, ona si menší sebere na sadbu.

Pomluvily jsme nad kýblama Státní fond pro životní prostředí, protože má na dotace nové a zbytečně složité formuláře, pražáky, co se přestěhují na venkov a vědí hned všecko nejlíp, a naši společnou známou, která vždycky přijede a říká: „Já bych tak ráda taky něco dělala!“ Jana se ptá, jestli nemáme doma tenorku? Že by to na ni mohl Ondra zkoušet, protože na sopránky je holčiček dost. Příští týden se s učením ještě nezačne, Jana má pořád něco: v pondělí další lidi pro brambory, v úterý kontrolu tůní, které nechala udělat dole na mokré louce, ve středu kontrolu na onkologii, ve čtvrtek jde v Praze s dcerou na koncert a v pátek má doma funus. Jako že musí hrát v kostele na varhany.

Na mezích rostou jabloně, hrušně, švestky, veliký ořešák. Ovoce někde už padá, na hruškách hejna baboček admirálů, na švestkách pavích očí. Nebo obráceně. Dostala jsem ještě tašku jablek tří různých odrůd, jména si nepamatuju. Taky jména všech sedmi políček se pořád marně snažím zapamatovat: Dolní, Široký, Na nudli, Lasa, Holodrb… A ještě básničku o ztracených věcech, která patří k soše svatého Antoníčka:

"Čí srdce bludné hledá pravdy svit
Kdo z mysli Boha, z duše ztratil klid
Kéž u tvé sochy sobě vzpomene
Že patronem jsi věci ztracené"

Je na dřevěné kapličce, kterou má Jana zasazenou ve zdi domu, protože z pole by si ji někdo odnesl. Jako Antoníčka.

--------

Brambory už jsou ve sklepě, jablka taky, koupila jsem noty a Ondrovi to na tenorku celkem jde. Přijela jsem pro něj, bere si boty, tašku, če****.
„Tak budeme mít asi pořád stejného starostu," říká mi Jana, „a víš, co se stalo hned po volbách? Někdo nám podřízl na políčku ten ořešák. Zasekla se mu na něm motorovka, takže vyvlíknul řetěz a lištu a nechal je tam. Ale strom to nepřežil, zůstal jen vysokej pařez. A okolo je všecko rozježděný od aut."

Svatý Antoníne, oroduj za nás.

Za koho?

(Autor: Olga Černá )

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Tu mas riadky na sloh.

obycajny text o obycajnych ludoch co maju obycajne problemy, a neobycane dlhej dobe- pekne nicit lebo tu mame lepsie

no toto sa ti vážne podarilo, zakladáš literárny krúžok pre začiatočníkov ?

dorot sorry ale toto mi nedalo .."ZLATÝ FOND ČESKÉHO HUMORU – "ODPOLEDNE NA STARÉM BĚLIDLE "
Původní stať Boženy Němcové byla natolik přesycena pozitivní agitací spisovatelky, že probouzela v mysli ty nejsprostější myšlenky .. přinášíme nesmrtelný a dosud nepřekonaný elaborát vzniklý z české lidové tvořivosti !


Odpoledne bylo na Starém Bělidle lautr ****o co na práci. Tyrl se Sultánem leželi na zápraží a lízali si koule. Kohout ***al sle****, až z ní lítalo peří. "Barunko, skoč pro to peří. Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí, i kdyby si měla kundu roztrhnout !", řekla babička a kopla Barunku do prdele, až jí z nosu vylítla nudle jako námořnické lano. "Já se Vám na to pírko vyseru" pravila Barunka a poškrábala se v prdeli. "To se nesluší" povídal Vilímek a praštil babičku cihlou po hlavě. Babička vyskočila jako zajíc střelený brokovnicí.

Pan Prošek seděl v pokoji. Velkým horkem se mu pařily koule. Babička řekla „budeme uklízet“ a kopla ****o pod postel. Pan Prošek otevřel okno, aby mu alespoň trochu vál vánek do prdele. U splavu začala zpívat Viktorka. "Co ta ****a zase ječí ?" "To víte pane Prošek" povídá moudře babička, „když ženskou svrbí, je to horší nežli by se pata podebírala.“ Pan Prošek zahučel cosi o prdeli a zlostí přirazil okno, protože se mu na špičku ocasu posadila moucha.

Najednou zahučel kočár, na Staré Bělidlo přijela komtesa. Uvítala ji babička, děti i Tyrl se Sultánem, kteří vrtěli ocasem, jen pan Prošek nebyl nikde k nalezení. Babička ukazovala komtese hospodářství. Komtesa vešla do stodoly a narazila prdelí na oj. „To jste Vy pane Prošek ?“ ptala se otáčeje hlavu k povozu. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pan Prošek a povídá "Smím Vám políbit ruku ?" "Polibte mě třeba prdel," s úsměvem odpověděla komtesa. "Nechtěla byste trochu medu ?" starala se babička. "Na to se vám vyseru, ale chcala bych jak koroptev" odpověděla komtesa a přívětivě se usmála.

Po svačině se na Bělidle rozhodli, že půjdou do zámku navštívit paní kněžnu. "Půjdeme do zámku" křičely radostně děti. "Do prdele půjdete a né do zámku, ještě byste se mi tam přežraly, pochcaly a posraly jako minule" povídá babička. Ale děti ještě chvíli babičku přemlouvaly, aby je vzala sebou a za chvíli si to už všichni srali k zámku. Babička šla co krok to prd. „Nějak se mi připomnělo to kyselo,“ povzdechla si, „ještě abych se tam tak posrala.“ Vilímek si pomyslil, jaká by to byla legrace, kdyby paní kněžna šlápla do ****a.

Přisrali si to na zámek a zazvonili u dveří právě ve chvíli, kdy komorník lezl na komornou. "Člověk si pro tu pakáž ani zamrdat nemůže," bručel komorník a šel jim otevřít. Na zámku si děti všechno pořádně prohlédly. Vilímkovi se nejvíce líbila soška amorka. "Polož toho amorka Vilímku," řekla babička, "máš posrané ruce." Sotva však dořekla, amorek spadl Vilímkovi na zem a byl na sračky. Všichni se dali do slepování, slepovala i komtesa. Babička chtěla amorkovi přilepit čuráčka nahoru, ale kněžna tvrdila, že to má být naopak. Chvíli se o tom s babičkou dohadovala, až to babičku nasralo a povídá "paní kněžno, já viděla už něco čuráků, ale všechny byly nahoru !“ Paní kněžna odstoupila k oknu a pozdvihnuvše obočí vzdychla "Och, šťastná to žena."

Když se všichni s kněžnou rozloučili, srali si to domů, jen komorník za nimi křičel "Jen mi sem ještě přijďte vy parchanti ! Nakopu vám prdel !“ A prásknul dveřma. Babička se tak lekla, až se posrala a Vilímek měl radost, že to babičce vyšlo. Nad loukou zavál vítr, zavoněla mateřídouška a nedělní odpoledne na Starém Bělidle bylo v prdeli.
Tak takhle to bylo doopravdy !!!

........................................................
Původní autor z lidu (či autoři) je zahalen v mlze anonymity a připisování autorství Jaroslavu Vrchlickému, jak jsem se původně mylně domníval, je jen kachnou šířenou mezi prostým lidem...")
aleff, 01.11. 2005