Bavme sa o Božom blude

Boží blud: Starý zákon

Začněte v Genesis s oblíbeným příběhem Noema, který má své kořeny v babylonském mýtu o Utanapištimovi a je známý i ze starších mytologií několika kultur. Legenda o tom, jak do archy nastupují po dvojicích zvířata, je půvabná, ale hlavní myšlenka historky o Noemovi je otřesná. Bohovi se znelíbili lidé, a tak je (s výjimkou jediné rodiny) všechny včetně dětí a také zbytku (údajně nevinných) zvířat, aby se to nepletlo, utopil.

Podráždění teologové samozřejmě budou vykřikovat, že dneska už se Genesis nebere doslovně. Ale právě a jenom o to mi jde! Vybíráme si, kterým kouskům z Bible budeme věřit a které odepíšeme jako symboly a alegorie. Takové vybírání je otázkou osobního rozhodnutí, bez jakéhokoli absolutního základu, zrovna jako když se náš ateista rozhodoval, jestli bude dodržovat ta či ona morální pravidla. Je-li jedno „morální střílení od boku“, pak to platí i pro to druhé.

V každém případě navzdory dobrým úmyslům sofistikovaného teologa bere děsivě velké množství lidí dodnes své Písmo svaté, včetně příběhu o Noemovi, doslova. Podle průzkumu společnosti Gallup mezi ně patří zhruba 50 procent amerických voličů. A bezpochyby i mnozí asijští svatí muži, podle kterých za tsunami z roku 2004 nemůže desková tektonika, ale lidské hříchy*, od pití alkoholu a tančení v barech po porušení jakéhosi triviálního svátečního pravidla. Ale na druhou stranu, kdo by se jim divil, když jsou přímo nasáklí Noemovým příběhem a nic kromě biblického učení neznají?

Celé jejich vzdělání je utvrzovalo v tom, že přírodní katastrofy jsou provázané s lidskými záležitostmi, že to jsou odplaty za zločiny, a ne něco tak neosobního jako desková tektonika. Mimochodem myslet si, že nějaké velké události, které se odehrávají v měřítku, v jakém by mohl působit bůh (nebo desková tektonika), mají vždycky co do činění s lidmi, je hodně arogantní egocentričnost. Proč by nějaké božské bytosti, která se musí zaobírat stvořením a věčností, mělo vůbec záležet na malicherných lidských zločinech? My lidé jsme tak namyšlení, že svým titěrným „hříchům“ dokonce připisujeme kosmickou důležitost!

Při zničení Sodomy a Gomory byl podobně jako Noe vybrán a ušetřen zkázy výjimečně spravedlivý Abrahámův synovec Lot se svou rodinou. Do Sodomy byli vysláni dva andělé, kteří měli Lota varovat, aby z města odešel, než přijdou plameny a síra. Lot anděly pozval k sobě domů, načež se kolem jeho domu seběhli všichni sodomští muži a požadovali, aby jim anděly vydal a oni se na nich mohli dopustit (čeho taky jiného?) sodomie: „Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme.“ (Genesis 19,5.) Ano, „poznáme“ zde má obvyklý autorizovaný eufemistický význam, který v tomto kontextu působí dosti komicky. Lotova odvaha, když jejich požadavek odmítl, svědčí o tom, že Bůh měl možná něco za lubem, když si ho vybral jako jediného dobrého člověka v Sodomě. Pak ale svatozář Lota trochu ztratila na lesku, když je odmítl se slovy: „Prosím, bratří moji, nečiňte zlého. Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.“ (Genesis 19,7-8.)

Ať tento podivný příběh znamená cokoli, jistě vypovídá mnohé o úctě, jaké se v této hluboce nábožensky založené kultuře dostávalo ženám. Lotova nabídka, že anděle vymění za panenství svých dcer, jak už to bývá, se ukázala jako zbytečná, protože andělům se podařilo záškodníky zahnat tím, že je oslepili. Pak Lotovi řekli, aby okamžitě sebral celou svou rodinu a zvířata a odešel z města, protože bude zničeno. Celé domácnosti se pak podařilo uprchnout, až na nešťastnou paní Lotovou, kterou Pán proměnil v solný sloup za to, že zhřešila – celkem mírně, řeklo by se – tím, že se ohlédla za vypuknuvším požárem.

V příběhu se ještě nakrátko objevují Lotovy dvě dcery. Poté, co se jejich matka proměnila v solný sloup, žily se svým otcem v horách v jeskyni. Chyběla jim mužská společnost, a tak se rozhodly, že svého otce opijí a vyspí se s ním. Lot byl tak opilý, že si nevšiml, že si k němu jeho starší dcera lehá a že odchází, ale nebyl až tak opilý, aby ji neoplodnil. Pak dcery usoudily, že je řada na mladší. Lota znovu opily tak, aby si ničeho nevšiml a oplodnil i ji (Genesis 19,31-6). Jestliže tato disfunkční rodina byla tím nejlepším, co mohla Sodoma přes morálku nabídnout, pak se člověk Bohu ani nediví, že na toto město oheň a síru seslal.

Příběh Lota a sodomitů má své zlověstné dozvuky v knize Soudců, v níž nejmenovaný Levita (kněz) cestoval se svou konkubínou do Gabaa. Přespali v domě jednoho pohostinného starého muže. Zatímco večeřeli, dům obklíčili muži z města a tloukli na dveře s tím, aby jim stařec muže vydal, aby „ho poznali“. Stařec jim odvětil téměř týmiž slovy jako Lot: „Nikoli, bratří moji, nečiňte, prosím, zlého, poněvadž všel ten muž do domu mého, neproveďte nešlechetnosti té. Aj, dceru svou, kteráž pannou jest, a ženinu jeho, ty hned vyvedu, i ponížíte jich, aneb učiníte jim, což se vám za dobré vidí; jen muži tomu nečiňte věci té hanebné.“ (Soudců 19,23-4.) Znovu se tu jasně a hlasitě ozývá misogynský étos. Obzvlášť hrůzostrašný mi připadá obrat „i ponížíte jich“. Klidně se pobavte a ponižte a znásilněte mi dceru a konkubínu tohohle mnicha, ale mému hostu, který je konec konců muž, laskavě prokažte náležitou úctu. Navzdory podobnosti těchto dvou příběhů se Levitova konkubína dočkala méně šťastného rozuzlení než Lotovy dcery.

Levita ji davu vydal a ten ji celou noc znásilňovali poznali ji, a zle jí požívali přes celou noc až do jitra; potom pustili ji, když počínalo zasvitávati. V svitání pak přišla žena ta, a padši, ležela u dveří domu toho muže, kdež byl pán její, až se rozednilo.“ (Soudců 19,25-6.) Ráno ji Levita našel, jak leží na prahu, a řekl – dnes bychom řekli bezcitně stroze: „Vstaň a pojďme.“ Ona se ale nehýbala, jelikož byla mrtvá. A tak „vzal meč, a pochytiv ženinu svou, rozsekal ji s kostmi jejími na dvanácte kusů, a rozeslal ji po všech končinách Izraelských.“ Ano, čtete správně. Najděte si to v Soudcích 19,29. Shovívavě to znovu přičtěme všudypřítomné podivnosti Bible.







Abrahám a Sára :


Zakladatelem všech tří „velkých“ monoteistických náboženství je Lotův strýček Abrahám. Díky svému patriarchálnímu statusu se jako vzor téměř vyrovná samotnému Bohu. Chtěl by se ale moderní moralista vydat v jeho stopách? Abrahám odešel v poměrně mladém věku do Egypta, aby tam se svou ženou Sárou přečkal hladomor. Uvědomil si, že Egypťané budou po tak krásné ženě toužit, a že by jí tedy stejně jako jemu mohlo hrozit nebezpečí. Proto se rozhodl, že ji bude vydávat za svou sestru, načež skončila ve faraónově harému a Abrahám díky faraónovi zbohatl. Bůh s touto důvěrnou dohodou nesouhlasil a na faraóna a jeho dům (proč ne na dům Abraháma?) seslal různé rány. Pochopitelně ukřivděný faraón chtěl vědět, proč mu Abrahám neřekl, že Sára je jeho manželka. Pak ji Abrahámovi vrátil a z Egypta je oba vykopnul (Genesis 12,18-19). Zvláštní je, že tato dvojice se o podobný kousek později pokusila znovu, tentokrát s Abimelechem, králem Gerarským. I jeho Abrahám nabádal, aby si Sáru vzal s tím, že to je jeho sestra, nikoli žena (Genesis 20,2-5). I Abimelech pak vyjádřil své pohrdání, téměř stejnými slovy jako faraón, až by s oběma člověk soucítil. Není tato podobnost dalším ukazatelem nespolehlivosti tohoto textu?



Tyto nepříjemné epizodky jsou ale pouhými hříšky v porovnání s neslavně proslulým příběhem toho, jak se Abrahám rozhodl obětovat svého syna Izáka (ve svatém písmu muslimů v tomto příběhu vystupuje jiný Abrahámův syn, Izmael). Bůh Abrahámovi nařídil, aby ze svého vytouženého syna udělal zápalnou oběť. Tak Abrahám postavil oltář, nanosil na něj dříví na podpal a Izáka na hranici přivázal. Už měl v ruce meč, když v tom se znenadání objevil anděl se zprávou, že se plán na poslední chvíli mění: Bůh si z Abraháma jenom vystřelil, „pokoušel ho“ a zkoušel jeho víru. A moderní mravokárce si nemůže nepoložit otázku, jestli by se dítě mohlo z takového psychického traumatu vůbec vzpamatovat. Z pohledu dnešní morálky je tento hanebný příběh příkladem zneužívání dětí, týrání ve dvou asymetrických mocenských vztazích a prvního zaznamenaného použití obhajoby v duchu „já nic, já jen plnil rozkazy“. I přesto je tato legenda jedním z velkých základních mýtů všech tří monoteistických náboženství.








...................................................

Moderní teologové budou opět namítat, že příběh o Abrahámovi ochotném obětovat svého syna by se neměl vykládat doslova jako literární fakt. A správná odpověď má opět dvě části. Zaprvé, až příliš mnoho lidí dokonce ještě dnes chápe jako literární fakt celou Bibli a tito lidé mají nad námi ostatními, zejména ve Spojených státech a v islámském světě, velkou politickou moc. Zadruhé, pokud to není literární fakt, jak bychom si tento příběh tedy měli vysvětlovat? Jako alegorii? Pak tedy jako alegorii čeho? Jistě ničeho chvályhodného. Snad jako morální ponaučení? Ale jaká morální ponaučení bychom mohli vyvodit z tak otřesného příběhu? Nezapomeňte na to, že se snažím prokázat, že naši morálku ve skutečnosti z Písma svatého neodvozujeme. Nebo, pokud ano, si v Písmu vybíráme jen ty pěkné kousky a ty nepříjemné odmítáme. Pak ale musíme mít nějaké nezávislé kritérium, podle něhož se rozhodujeme, které kousky jsou morální: kritérium, které, ať pochází odkudkoli, nemůže pocházet ze samotného Písma a které je podle všeho k dispozici nám všem bez ohledu na to, jestli jsme nebo nejsme věřící.

Apologetové se dokonce v tomto odsouzeníhodném příběhu všemožně snaží zachránit Boží slušnost. Nebylo to od Boha pěkné, že v poslední minutě Izákovi zachránil život? Je to sice velmi nepravděpodobné, ale pokud se některý ze čtenářů nechal tímto obscénním žadoněním obměkčit, nechť se laskavě podívají na jiný příběh o lidské oběti, který skončil mnohem nešťastněji. V 11. kapitole knihy Soudců se vojevůdce Jefte dohodne s Bohem na tom, že pokud mu Bůh zajistí vítězství nad Ammonitskými, Jefte mu zcela určitě obětuje „což by koli vyšlo ze dveří domu mého mně vstříc, když se vrátím v pokoji od Ammonitských“. Jefte Ammonitské skutečně porazil („porážkou velikou velmi“, což je pro knihu Soudců příznačné) a jako vítěz se vrátil domů. Jako na potvoru – a nikoli překvapivě – vyšla z domu na uvítanou jako první jeho dcera, jediné dítě (s bubny a s houfem plésajících). Jefte pochopitelně roztrhl roucha svá, ale nic s tím nenadělal. Bůh už se na slíbenou zápalnou oběť očividně těšil, a tak dcera za daných okolností se svým obětováním decentně souhlasila. Zeptala se, jestli by ještě nemohla jít na dva měsíce do hor truchlit nad svým panenstvím. Po dvou měsících se pokorně vrátila domů, kde ji Jefte upekl. Tentokrát Bůh usoudil, že zasahovat nebude.




Velkolepý hněv Boha, kdykoli si jeho lid zaflirtoval s nějakým konkurenčním bohem, ze všeho nejvíc připomíná milostnou žárlivost toho nejhoršího kalibru a moderní moralista by se měl znovu zamyslet nad tím, jaký je Bůh vlastně vzor. Jak je nevěra lákavá, snadno pochopí i ti, co jí nepodlehnou, a od Shakespeara po kdejakou postelovou frašku představuje jeden ze základních kamenů beletrie a dramatu. Ale do očividně neodolatelného nutkání smilnit s cizími bohy se my moderní lidé vcítit tak snadno nedokážeme. Z mého naivního pohledu se přikázání „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ dá dodržet celkem snadno, např. v porovnání s „Nepožádáš manželky bližního svého“. Nebo jejího osla. (Nebo jejího vola.) I přesto ve Starém zákoně stejně předvídatelně a pravidelně jako v postelové frašce stačí, aby se Bůh na okamžik otočil, a šup, děti Izraele už si užívají s Belfegorem nebo nějakou jinou modlou. Nebo při jedné katastrofické události se zlatým teletem…

Autor: Richard Dawkins; úryvok z knihy „Boží blud“

Citát: "Nezapomeňte na to, že se snažím prokázat, že naši morálku ve skutečnosti z Písma svatého neodvozujeme. Nebo, pokud ano, si v Písmu vybíráme jen ty pěkné kousky a ty nepříjemné odmítáme."

Reakcia: Ide o to, kde sa tá morálka Písma nachádza, v ktorých textoch. Nie sú to ani tak tie príbehy, ktoré by si niekto mohol vyložiť nejako po svojom. Je obsiahnutá skôr v zákonoch, prikázaniach, podobenstvách a pod. Základné morálne odkazy Starého zákona Biblie: napr. 3. Mojžišova 19, 33-34: "Ak sa vo vašej krajine pri tebe zdržuje cudzinec, neutláčajte ho. Cudzinec, ktorý sa zdržuje u vás, nech vám je ako domorodec. Milujte ho ako seba samých, lebo cudzincami ste boli v Egypte; ja som Hospodin, váš Boh."
3. Mojžišova 19, 18: "Nepomsti sa a neprechovávaj hnev voči príslušníkom nášho ľudu, ale miluj blížneho ako seba samého; ja som Hospodin."
2. Mojžišova 22, 22-23: "Vdove a sirote nebudete krivdiť! Ak im budeš krivdiť a oni budú volať ku mne, ja isto vypočujem ich volanie."
5. Mojžišova 24, 14-15: "Neodopri plácu biednemu a chudobnému, či už je brat alebo cudzinec, ktorý býva s tebou v krajine a v tvojom bydlisku. Vyplatíš mu mzdu ešte v ten deň pred západom slnka, lebo je chudobný a závisí od nej jeho život, aby nevolal k Pánovi a aby sa ti to nepočítalo za hriech.“
5. Mojžišova 24, 19: "Keď budeš kosiť obilie na svojom poli a zabudneš tam snop, nevráť sa vziať si ho, ale nechaj ho cudzincovi, sirote a vdove, aby ťa Pán, tvoj Boh, požehnal v každom podujatí tvojich rúk.“
2. Mojžišova 23,2: "Nespojíš sa na zlú vec s väčšinou a pri spore nebudeš vypovedať podľa väčšiny, aby si neprekrúcal pravdu!“
V 3. Mojžišovej 20, 23 sa uvádza: "Nesprávajte sa podľa zvykov národov, ktoré ja pred vami vyženiem: preto, že robili tieto veci, zošklivili sa mi." Je tam vymenované, čo nemajú robiť, čo robili okolité národy či kmene: je to proti obetovávaniu detí Molochovi a iným bohom, proti zoofílii, incestu atď. (3M 19. a 20. kap.)
Desatoro, 2. Mojžišova 20, 1-17, čo je vlastne celkovo určitý etický a právny kódex, napr. Nezabiješ, Nepokradneš, Nebudeš krivo svedčiť proti blížnemu a pod.
Okrem týchto zákonov takpovediac pre štandardný život existovali v starozákonnej dobe aj iné zákony a situácie, napr. trest smrti za zabitie a primeraná (nie nadmerná) odplata: "Život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku a nohu za nohu!" (5. kniha Mojžišova 19, 21)

Citát: "Velkolepý hněv Boha, kdykoli si jeho lid zaflirtoval s nějakým konkurenčním bohem..."

Reakcia: Tam môže ísť o veľa. Totiž keď niekto neuverí svojmu pravému Stvoriteľovi (Gn 1,27), nebude ho nasledovať, ale dá sa zlákať zlatými telaťami, modlami, falošnými "božstvami", a bude aj žiť ich nečistým spôsobom, tak kam sa napokon dostane? Do neba k pravému Bohu, alebo skôr do pekla k falošnému bohu?

2. kristof, cize pribehy nie, len konkretne pasaze z pisma ? ja ze biblia je dokonala kniha 😉

V niektorých príbehoch sa dejú aj také veci, ktoré nie sú príkladné. Ľudia tam mali svoje dobré vlastnosti a skutky, ale aj pochybné či nedobré, pričom je možné si to aj neprimerane (zaujato) vyložiť

👍: Lemmy

Biblia obhajuje aj zločiny. Obsahuje trestuhodné vety. Kresťania však nie sú schopní dištancovať sa od propagácie zločinov v biblii.

Biblia opisuje návod na genocídu:

Deuteronómium 7,16:
„Pohltíš všetky národy, ktoré ti dá Pán, tvoj Boh, do moci; tvoje oko sa nezľutuje nad nimi…“

7,21 – 23:
„Neboj sa ich, lebo Pán, tvoj Boh, je v tvojom strede, veľký a hrozný Boh. Pán, tvoj Boh, rad radom vyhubí tie národy pred tebou; nebudeš ich môcť vyničiť razom, aby sa nerozmnožila proti tebe divá zver. A Pán, tvoj Boh, ich dá do tvojej moci a bude ich veľmi desiť, kým ich celkom nevyhubí.“

odkaz

Richard Dawkins bude asi ten najviac povolaný hovoriť na danú tému. Inak, ako chápať slová Písma: „Telesný človek neprijíma veci Božieho ducha, lebo sú mu pochabosťou; a nemôže ich spoznať, pretože sa posudzujú duchovne.“ — 1. Korinťanom 2:14. O čom to vypovedá? Nuž o tom, že akokoľvek by sa pán Hawkins snažil porozumieť Písmu, tak nemôže! To vyplýva z daného textu a iných. Každý dôkaz o Bohu sa dá prekrútiť alebo „racionálne“ vysvetliť, ak sa daný človek vopred rozhodne neveriť mu. To je všeobecne uznávaný fakt. Je to podobné, ako keď niekto odmieta veriť tomu, že človek bol na Mesiaci. Nezáleží na tom, koľko informácií sa mu predloží, – satelitné zábery kozmonautov prechádzajúcich sa po Mesiaci, rozhovory s nimi, predmety /vzorky/ z Mesiaca… – jeho názor sa nezmení. Všetky dôkazy majú pre neho nulovú hodnotu –– pretože tento človek je presvedčený, že ľudia na Mesiaci nikdy neboli. Svedectvom o tomto jednom príklade sú mnohé konšpiračné teórie. Proste, čomu chceme veriť, tomu veríme a naopak. Takto ale funguje len nerozumný človek s predsudkami. Tak ako to deklarovala aj Scarlet a príkladom SZ. Ona dané veci posudzuje telesne, a tak jej záverom sa ani nemôžme čudovať. Ahoj Scarletka,.....