Anarchia - Nestor Machno

Nestor Ivanovič Machno, anarchistický partyzánský velitel, je jednou z nejbarvitějších a nejhrdinštějších postav Ruské revoluce a občanské války. Po něm pojmenované hnutí na Ukrajině představuje jeden z mála historických příkladů, kdy anarchisté po delší dobu kontrolovali nějaké rozsáhlejší území. Po více než jeden rok představovalo na stepi větší sílu, než Trockij nebo Děnikin. Machno byl rozený vojenský vůdce, machnovské hnutí bojovalo současně na několika frontách, postavilo se rudým i bílým, rakousko-uherským vetřelcům i ukrajinským nacionalistům a to ani nemluvě o bezpočtu marodérských band, pročesávajících step křížem krážem v honbě za kořistí. Podle Victora Sergeho byl Machno „nepřekonatelně schopný stratég, jehož rolnická armáda se vyznačovala skutečně e****ými organizačními a válečnickými kvalitami,“ Emma Goldmanová ho nazvala „nejpitoresknější a nejživější osobností, kterou vynesla do popředí revoluce na Jihu.“

zdroj a viac: odkaz

územie ovládané machnovcami:
odkaz

V.M. Eichenbaum (Volin)

Stejně jako jeho soudruh Machno, byl Volin jednou z nejoslavovanějších postav ruského anarchistického hnutí. Sehrál aktivní roli v obou revolucích – v letech 1905 i 1917 – stejně jako v revolučním hnutí v exilu. V roce 1905 byl ještě jako eser jedním ze zakladatelů Petrohradského sovětu a v roce 1917 redigoval „Golos Truda“, ústřední anarchosyndikalistický časopis revoluční éry. Během občanské války pomáhal založit na Ukrajině anarchistickou Konfederaci Nabat (Alarm), vydával její stejnojmenný časopis a sehrál důležitou úlohu v partyzánském hnutí vedeném Nestorem Machnem.

Na rozdíl od Machna byl ale Volin především intelektuál, spíše stoupenec propagandy slovem než činem. Byl plodným spisovatelem a přednášejícím, teoretikem „sjednoceného anarchismu“ a autorem úžasné anarchistické historie ruské revoluce, knihy přeložené do mnoha jazyků. Řečník a redaktor, historik a novinář, popularizátor a básník, Volin byl mnohostrannou osobností. Jeho přetěžký život byl prostoupen vězněním, dramatickými útěky a častým balancováním mezi životem a smrtí. Byl jedním z nejlepších kritiků bolševické diktatury, sovětská tajná policie ho dvakrát uvěznila a poté, co Trockij nařídil jeho popravu, jen o vlásek unikl jisté smrti. Ve vězení i exilu, v propagandistické práci i v akci však vždy zůstal oddaným revolucionářem, obdařeným morální odvahou a fyzickou udatností. Victor Serge ho popsal jako „naprosto čestného muže, přesně myslícího, všestranně talentovaného, věčně mladého a radostného v boji.“ (1) Jeho nom de guerre se odvozovalo od ruského slova Volja, což znamená svoboda a trefně vystihuje ideál, jemuž zasvětil celý svůj život.

Volin, což byl pseudonym pro Vsevoloda Michajloviče Eichenbauma, se narodil 11. srpna 1882 ve vzdělané rodině asimilovaných rusko-židovských intelektuálů, žijících blízko Voroněže v černozemní oblasti centrálního Ruska. Dědeček z otcovy strany Jakov Eichenbaum, byl matematik a básník (2) a oba Volinovi rodiče byli lékaři. Žili komfortně a pro výchovu svých synů najali západní domácí učitele. Volin a jeho bratr Boris tak byli vychováni rovněž ve francouzštině a němčině a tyto jazyky ovládali slovem i písmem takřka stejně dobře jako rodnou ruštinu. Volinův bratr Boris Eichenbaum (1886-1959) se stal jedním z nejvýznamnějších ruských literárních kritiků, zakladatelem formalistické školy a autoritou co se týče Tolstého a dalších autorů.

Volin sám mohl jít podobnou cestou. Vychodil gymnázium ve Voroněži a zapsal se na právnickou fakultu univerzity v Sankt Petěrburgu. Tam ho ale pohltily revoluční ideje a v roce 1904 k velké nelibosti svých rodičů opustil studia a přidal se k Sociálně-revoluční straně a začal se takřka výlučně věnovat propagaci mezi místními dělníky, se kterými již o tři roky předtím, v devatenácti letech, navázal poučné kontakty. Volin nasměroval veškerou sílu své idealistické přirozenosti na svoji novou věc. Organizoval dělnické studijní skupiny, založil kni****u a vypracoval čtenářský plán, zatímco dával soukromé hodiny, aby si vydělal na živobytí. (3) Devátého ledna 1905 se zúčastnil velkého protestního pochodu před Zimní palác, do kterého začaly carské jednotky střílet a ve sněhu zůstaly ležet stovky obětí. To byla ona známá „Krvavá sobota“, značící počátek revoluce z roku 1905. Volin se rovněž zúčastnil (tehdy byl stále ještě eser) vytvoření prvního Petrohradského sovětu a Kronštadtského povstání z 25. října 1905, pro což byl krátce vězněn v Petropavlovské pevnosti. Brzy po svém propuštění na něj policie v rámci porevoluční reakce uspořádala doslova hon. V roce 1907 ho Ochranka, carská tajná policie, přeci jenom dostala. Byl uvržen do vězení a odsouzen k vyhnanství na Sibiři, ale podařilo se mu uprchnout do Francie. (4)

Volinův útěk na Západ zahájil novou fázi v jeho politickém a intelektuálním vývoji. V Paříži se seznámil s francouzskými a ruskými anarchisty včetně Sebastiana Faurého (se kterým později spolupracoval na čtyřsvazkové Encyclopédie Anarchiste) a Apollona Karelina, předsedy malého anarchistického kroužku, nazvaného „Bratrstvo svobodných komunistů“ (Bratrstvo volnych obščinnikov). V roce 1911 se Volin přidal ke Karelinově skupině a vyměnil tak Sociálně-revoluční stranu za anarchismus, jemuž zůstal neochvějně věrný po celý zbytek života.

Jako zapřísáhlý antimilitarista se Volin v roce 1913 stal aktivním členem Výboru pro mezinárodní protiválečnou akci. Po vypuknutí I. světové války v srpnu 1914 vystupňoval svoji antimilitaristickou agitaci k velkému pobouření francouzských úřadů, jenž se ho v roce 1915 rozhodly internovat po dobu trvání válečného stavu. Volin byl ale varován přáteli, uprchl do přístavu Bordeaux a nalodil se jako signalista na nákladní loď, směřující do Spojených států, přičemž v zemi zanechal svou ženu a děti.

Volin dorazil do New Yorku počátkem roku 1916 a vstoupil do Svazu ruských pracujících ve Spojených státech a Kanadě, anarchosyndikalistické organizace s více než deseti tisíci členy. Jakožto schopný autor a řečník se připojil k redakci jejího týdeníku „Golos Truda“ a diskutoval a přednášel v mnoha jejích klubech a sálech v Kanadě i Spojených státech. V prosinci 1916 například uskutečnil turné po Detroitu, Pittsburghu, Clevelandu a Chicagu a hovořil na podobná témata jako syndikalismus, generální stávka, světová válka a dělnické hnutí ve Francii. (5) Po vypuknutí únorové revoluce se víceméně rozhodl při první přiležitosti vrátit zpět do Ruska. V květnu 1917 redakce „Golosu Truda“ včetně Volina za pomoci Anarchistického černého kříže zabalila všechno své vybavení do lodních kufrů a odplula pacifickou cestou domů. Po Petrohradu přijela v červenci. Následující měsíc bylo obnoveno vydávání „Golosu Truda“ jako tiskového orgánu Svazu anarchosyndikalistické propagandy, šířícího mezi dělníky z hlavního města myšlenky revolučního syndikalismu.

Volin se nyní objevil na scéně jako jeden z předních anarchistických intelektuálů revolučního období. Byl populárním řečníkem na demonstracích i v továrnách a klubech. Volal po přímé dělnické kontrole výroby v opozici vůči kapitalismu a reformistickému syndikalismu. Přestože byl menší a subtilnější postavy, jeho hezká a inteligentní tvář, orámovaná předčasně šedivými vousy, ze které se dívaly pronikavé černé oči, z něj udělala osobnost, která lidi zaujala na první pohled a on svoji srozumitelnou argumentací, empatickými gesty a vtipnými, někdy však až dech omračujícími glosami – Victorovi Sergovi připomínal starého francouzského buřiče Blanquiho – dosahoval toho, že mu lidé viseli očima na rtech. Od druhého čísla se stal rovněž odpovědným redaktorem Golosu Truda (první číslo bylo vydáno Maximem Rajevským, který náhle z dodnes nevysvětlených příčin opustil hnutí). Pod Volinovým schopným vedením se z „Golosu Truda stala nejvlivnější anarchosyndikalistická tiskovina ruské revoluce s přibližným počtem čtenářů dosahujícím úrovně 25.000 lidí. Výbor z Volinových článků, které se objevily v takřka každém čísle, byl v roce 1919 vydán v knižní formě pod titulem „Revoluce a anarchismus“. (6)

Volin se mezitím dostal do konfliktu s čerstvě zrozenou bolševickou vládou. „Jakmile bude jejich moc zkonsolidována a legalizována,“ napsal na konci roku 1917 v „Golosu Truda,“ „bolševici jako státotvorní socialisté, tj. lidé, věřící v centralizaci a autoritářské vedení, začnou řídit život země a lidu z pozice síly.“ Sověty, pokračoval v předpovědi, se stanou pouhými „nástroji centrální vlády“ a Rusko se stane svědkem zrození „autoritářského politického a státního systému, který železnou pěstí rozdrtí jakoukoli opozici. ´Všechnu moc sovětům´se promění na ´Všechnu moc vůdcům Strany.´“ (7)

V březnu 1918 se Volin ostře kriticky vyjadřoval o Brestlitevské smlouvě podle níž Rusko přenechalo Německu více než čtvrtinu svého obyvatelstva a úrodné půdy a tři čtvrtiny železářského průmyslu. Lenin trval na tom, že ať již byla dohoda jakkoli tvrdá, poskytovala toužebně očekávanou přestávku v bojích, během níž mohla být upevněna bolševická vláda. Pro anarchisty nicméně dohoda představovala ponižující kapitulaci před silami reakce a zradu světové revoluce. Volin ji odsuzoval jako „hanebný pakt“ a volal po „bezohledné partyzánské válce proti německým silám“. (8) Brzy poté předal post šéfredaktora „Golosu Truda“ a vydal se na Ukrajinu, kde se zastavil ve svém rodném městě, aby navštívil příbuzné, které neviděl více než deset let.

Volin strávil léto roku 1918 v Bobrovu, pracoval ve vzdělávací sekci místního sovětu a pomáhal organizovat program vzdělávání dospělých, včetně kni****y a lidového divadla. Na podzim se přesunul do Charkova, kde se stal vůdčím duchem Konfederace Nabat a redaktorem jejího hlavního časopisu. Sehrál rovněž klíčovou roli v její první všeobecné konferenci, konané v listopadu 1918 v Kursku, která se snažila přijmout prohlášení zásad, přijatelné pro všechny odstíny anarchistického myšlení, individualistického stejně jako komunistického a syndikalistického. (9)

Od té doby, co opustil „Golos Truda“, začal se Volin vyvíjet od anarchosyndikalismu směrem k ekumeničtější pozici, kterou nazval „sjednocený anarchismus“ (jedinyj anarchizm), teorii vyzývající všechny frakce ve hnutí ke společné práci v duchu vzájemného respektu a kooperace v rámci struktury jediné, sjednocené, ale pružné organizace – svého druhu budoucí samotné anarchistické společnosti. Mnoho z jeho bývalých soudruhů, zejména Grigorij Maximov a Mark Mračnyj, považovali „sjednocený anarchismus“ za neurčitou a neefektivní formulku, ke které se nemohli přihlásit. Mračnyj považoval Volina za „velmi sečtělého bezchybného řečníka,“ ale zároveň „v něm rozeznával jistou povrchnost. Snadno se vyjadřoval slovem i písmem, ale vždycky šel bezobsažně jen po povrchu.“ (10)

Volin však svoji ideu prosazoval dále. Ztělesnění „sjednoceného anarchismu“ viděl v Konfederaci Nabat, mající ústředí v Charkově a pobočky v Kyjevě, Oděsse a dalších velkých městech na Jihu a představující jednotnou organizaci, zahrnující všechny odstíny anarchismu, zaručující autonomii každému jednotlivci i skupině. Kromě vydávání časopisu „Nabat“, Konfederace vydávala i několik regionálních tiskovin, brožurky a proklamace, měla nadějně se rozvíjejí mládežnickou organizaci a svůj Svaz ateistů. Představovala alternativní sociální model vzhledem k bolševikům i bílým, kteří se ji přirozeně snažili potlačit. (11)

V létě roku 1919, kdy bolševici zintenzívnili perzekuci anarchistů a začali násilně uzavírat redakce jejich časopisů a místa setkávání, Volin odjel do Guljaj Pole a připojil se k Machnově povstalecké armádě, které Nabat poskytovala ideologické vedení. Volin společně s Petrem Aršinovem a Aaronem Baronem pracoval v Kulturně-vzdělávací komisi, redigoval nejrůznější časopisy povstaleckého hnutí, sestavoval jeho vyhlášky a manifesty a organizoval setkání a konference. Kromě toho, že šest měsíců sloužil ve Vojensko-revolučním sovětu, předsedal během léta a podzimu jeho vzdělávací sekci (stejně jako v bobrovském sovětu). Následující rok mu bolševici nabídli post Lidového komisaře výchovy pro Ukrajinu, což ostře odmítl, přesně jako jeho učitel Kropotkin odmítl Kerenského nabídku, aby se stal ministrem vzdělávání v Prozatimní vládě z roku 1917. (12)

V prosinci 1919 Vojensko-revoluční sovět vyslal Volina do Krivého Rogu, aby zahájil protiakce vůči ukrajinské nacionalistické propagandě, šířené v této oblasti Petljurou. Na cestě však onemocněl tyfem a byl přinucen se zastavit v jedné vesnici, jejíž obyvatelé o něj pečovali. 14. ledna 1920, stále nemocen, byl zatčen XIV. divizí Rudé armády a předán orgánům Čeky. Trockij, kterého opakovaně kritizoval v „Nabatu“, vydal příkaz k Volinově popravě. Moskevští anarchisté a spolu s nimi i Alexandr Berkman, který nedávno přicestoval ze Spojených států, zveřejnili výzvu, aby byl Volin převezen do Moskvy a předložili ji Nikolaji Kerestinskému, sekretáři Komunistické strany. Kerestinskij, přestože znal Volina jako svého spolužáka ze Sankt Petěrburské univerzity, odmítl a trval na tom, že Volin je kontrarevolucionář. Nakonec však podlehl tlaku místních anarchistů a jejich sympatizantů (mezi nimi i Victora Sergeho) a nařídil, aby Volina převezli do moskevského vězení Butyrki. (13)

To se stalo v březnu 1920. O sedm měsíců později byl Volin propuštěn na základě dohody mezi Rudou armádou a Machnovou Povstaleckou armádou Ukrajiny. Zotavil se z následků tyfu, odjel do Dimitrova, aby složil poklonu Kropotkinovi a pak se vrátil do Charkova, aby obnovil vydávání „Nabatu“. Jakmile se ocitl na Ukrajině, zahájil přípravy směřující k uspořádání Všeruského kongresu anarchistů, který se měl konat na konci roku. V posledním listopadovém týdnu ale Trockij porušil svoji dohodu s Machnem a nařídil útok na Guljaj Pole, zatímco Čeka pozatýkala členy Konfederace Nabat, shromážděné v Charkově v očekávání kongresu. Volin byl společně s Baronem a dalšími převezen do Moskvy a znovu uvězněn v Butyrkách, odkud byl následně přemístěn do Lefortova a Taganky, což jsou jména, známá i ze Solženicynových prací o sovětském vězeňském systému.

Volin zůstal za mřížemi déle než rok. Když byla v červenci 1921 v Moskvě vytvořena Rudá odborová Internacionála (Profinterna), množství zahraničních delegátů, rozhořčených perzekucemi anrchistů a potlačením kronštadtského povstání, vyhovělo naléhání Emmy Goldmanové, Alexandra Berkmana a Alexandra Schapira a protestovalo u Lenina a Dzeržinského, velitele Čeky. Francouzský anarchista Gaston Leval, tehdy mladý delegát na kongresu Profinterny, dostal povolení navštívit Volina ve vězení a ten mu ve své plynné francouzštině více než hodinu vyprávěl příběh své ukrajinské Odysseje. (14) Brzy poté zahájili Volin, Maximov a další anarchisté celkem jedenáctidenní hladovku, aby zdramatizovali své uvěznění. Lenin nakonec souhlasil s jejich propuštěním pod podmínkou doživotního vyhnanství z Ruska a v lednu 1922 anarchisté odjeli do Berlína.

Volin se do své rodné země již nikdy nevrátil. V Berlíně jemu a jeho rodině Rudolf Rocker a další významní němečtí anarchisté poskytli pomoc a pomohli jim usadit se. Přestože bylo Volinovi pouze čtyřicet let, jeho prořídlé vlasy a mohutný plnovous ho dělaly mnohem starším, ale tento prvotní dojem rychle rozptýlila jeho živá gestikulace a čilost. Rocker, který se musel zamknout do své soukromé pracovny, pokud chtěl psát, obdivoval Volinovu schopnost koncentrace. Vzpomíná si, že Volin mohl bez větších obtíží psát v jedné malé místnosti, kde musel spolu se svoji ženou a pěti dětmi vést každodenní život, jíst i spát. (15)

Volin zůstal v Berlíně dva roky. Vydal zde sedm čísel časopisu „Anarchističeskij Vestnik“, tiskového orgánu „sjednoceného anarchismu“, stojícího v kontrastu k Maximovově specificky anarchosyndikalistickému časopisu „Rabočij Puť“, který byl vydáván souběžně. Společně s Berkmanem se Volin také zapojil do humanitárních aktivit na pomoc svým vezněným soudruhům a anarchistickým emigrantům. V roce 1922 připravil vydání kratší, ale důležité práce „Goněnija na anarchizm v Sovětskoj Rosiji“, vydané francouzsky, německy a rusky, poskytující okolnímu světu první zdokumentované informace o bolševické perzekuci anarchistů. Napsal rovněž hodnotnou předmluvu k Aršinovově Historii machnovského hnutí a pomáhal přeložit tuto knihu do němčiny. (16)

V roce 1924 Volin přijal pozvání Sébastiena Fauré, aby přijel do Paříže a spolupracoval s ním na připravované anarchistické encyklopedii. (17) Faurému se velmi hodil člověk Volinovy erudice, ovládající řeči a obeznámený s anarchistickou teorií a historií. Volin se odstěhoval do Paříže a napsal pro encyklopedii množství důležitých hesel, z nichž byly některé vydány jako samostatné brožurky v několika jazycích. Po následujících dvanáct let Volin navíc přispíval do širokého spektra anarchistických tiskovin, včetně „Le Libertaire“ a „La Revue Anarchiste“ v Paříži, „Die Internationale“ v Berlíně a „Man!“, „Dělo Truda“ a konečně i amerického „Fraye Arbeiter Shtime“. Vydal rovněž básnickou sbírku (18), věnovanou památce P.A. Kropotkina, jenž zemřel v roce 1921. Volin začal také pracovat na své monumentální historii ruské revoluce. (19)

Ani Volin se ale nevyhnul rozporům, kterými ruští anarchisté v exilu přímo oplývali. V říjnu 1926 se rozešel se svými starými soudruhy Aršinovem a Machnem kvůli jejich kontroverzní „Organizační Platformě“, volající po založení Všeobecného svazu anarchistů s údajně centrálním výkonným výborem, vytvořeným za účelem koordinace politické linie a akce. (20) V nastalém sporu se Volin přidal k Alexandru Berkmanovi, Emmě Goldmanové, Sébastieum Faurovi, Erricovi Malatestovi, Rudolfu Rockerovi a jiným významným anarchistům z mnoha zemí. Společně s několika svými souputníky příští rok zveřejnil záštiplnou odpověď Aršinovovi a tvrdil, že „organizační Platforma“ se svoji výzvou po vytvoření (údajně) centrálního výboru se dostává do konfliktu se základní anarchistickou zásadou lokální iniciativy a odráží „stranický duch“ svého autora. (Předtím než se Aršinov v roce 1906 přidal k anarchistům, byl bolševikem.) (21)

Volin pocítil jisté zadostiučinění, když se v roce 1930 Aršinov vrátil do Sovětského svazu a znovu vstoupil do Strany – a pouhých několik let poté se stal obětí stalinských čistek. Poté, co Aršinov odešel, Galina Machno naléhala na Volina, aby navštívil jejího zuboženého muže, na smrt nemocného tuberkulózou. V roce 1934 se v den Machnovy smrti staří přátelé ještě stačili smířit a Volin se postaral o posmrtné vydání druhého a třetího svazku Machnových pamětí, které opatřil předmluvou a poznámkami. (22)

Během 20. a 30. let Volin nepřestával odsuzovat sovětskou diktaturu, nazýval bolševismus „rudým fašismem“ a přirovnával Stalina k Mussolinimu a Hitlerovi. (23) Ve svém malém pařížském bytě vedl neformální kurzy anarchismu, které navštěvovalo mnoho mladých soudruhů, včetně Marie–Luisy Berneriové. Mezitím vystřídal ve snaze uživit svoji rodinu několik zaměstnání, pracoval mimo jiné jako agent novinové reklamy a spolupracoval s Alexandrem Berkmanem na ruském překladu „Smějícího se Lazara“ od Eugena O´Neila, objednaném Moskevským uměleckým divadlem. (24)

Po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 Volin přijal výzvu Confederación Nacional del Trabajo (CNT), aby redigoval její pařížský francouzský časopis „L´Espagne Anti-fasciste“. Z redakce ale odešel brzy poté, co CNT přijala politiku Lidové fronty a podpořila republikánskou vládu. V této chvíli se jeho beztak nelehký život dostal na okraj bídy (23). Přihodila se mu řada neštěstí, z nichž nejhorším byla smrt jeho ženy, následující po nervovém zhroucení. Brzy poté v roce 1938 opustil Paříž a přestěhoval se do Nimes, kam ho pozval jeho přítel André Prudhommeaux, známý anarchistický autor a vedoucí tiskařského družstva. Volin přijal místo v redakci Prudhommeauxova týdeníku „Terre Libre“ a pokračoval zároveň v práci na své studii ruské revoluce, kterou dokončil krátce po vypuknutí II. světové války v Marseille.

…

Volina kniha, „Neznámá revoluce“, je nejdůležitější anarchistickou historií Ruské revoluce, napsanou v jakémkoli jazyce. Jak každý čtenář pozná, byla napsána autorem – očitým svědkem a aktivním účastníkem popisovaných událostí. Podobně jako Kropotkinova historie Francouzské revoluce, se zaměřuje na fenomén, Volinem nazvaný „neznámá revoluce“ – to jest lidovou sociální revoluci, odlišenou od uchopení politické moc bolševiky. Před objevením se Volinovy knihy bylo toto téma diskutováno jen zřídka. Volin pohlížel na Ruskou revoluci jako na něco více než jen příběh Kerenského a Lenina, sociálních demokratů, sociálních revolucionářů nebo dokonce jen anarchistů. Byla to exploze masové nespokojenosti a masové tvořivosti, elementární, nepředvídatelná a nepolitikářská, skutečná sociální revoluce, jakou Bakunin předvídal již před půlstoletím.

Jako velké lidové hnutí, „revolta mas“, Ruská revoluce potřebovala svého Volina, aby napsal její historii „zdola“, jak Kropotkin a Jean Jaurés udělali ve francouzském případě. „Do ostrého světla věčnosti nakonec vchází neskutečná spousta lidí,“ poznamenal Jaurés o roce 1789. (26) To byl i případ Ruska v letech 1917-1921, kdy země procházela bouřlivou přeměnou, zasahující všechny oblasti života, ve které hlavní roli hráli obyčejní muži a ženy. Podobný jev nastal i ve Španělsku v letech 1936-1939. Rusko a Španělsko zažily největší svobodomyslné revoluce 20. století, decentralizované, spontánní a rovnostářské, nevedené žádnou konkrétní stranou ani skupinou, ale především lidmi samotnými.

Nejviditelnějším znakem této „neznámé revoluce“ je ve Volinově podání decentralizace a zrušení státní moci, spontánní vytváření autonomních komun a sovětů a objevení se samosprávy námezdně pracujících ve městech i na venkově. Všechny moderní revoluce se staly svědky organizování lokálních výborů – továrních výborů, výborů obyvatel domů, vzdělávacích a kulturních výborů, výborů vojáků a námořníků, rolnických výborů - což všechno byly plody okamžité přímé akce. V Rusku byly sověty rovněž lidovými nástroji přímé demokracie, než byly bolševiky zredukovány na pouhé poslušné nástroje centrální vlády, zakrývající pravou podstatu nového byrokratického státu.

To je Volinova ústřední teze. Prostřednictvím bohaté dokumentace osvětluje snahy dělníků, rolníků i intelektuálů nastolit svobodnou společnost, založenou na lokální iniciativě a autonomii. Zvláštní pozornost věnuje anarchistické opozici proti nové sovětské diktatuře, především v Kronštadtu a na Ukrajině. Volin nám předkládá hluboce pozitivní svědectví o machnovském hnutí, i když se nepozastavuje nad jeho negativními aspekty, jako například Machnovými těžkými problémy s alkoholem a existencí toho, co někteří nazývají vojenskou kamarilou pod Machnovým vedením. (Jak jsem se již zmínil, Volin se rozešel s Machnem kvůli „Organizační Platformě“ a vzniklý antagonismus nebyl nikdy zcela zahlazen.)

Kniha má samozřejmě i některé nedostatky. V probírání historických předchůdců ruského revolučního hnutí se Volin o velkých rolnických a kozáckých povstáních sedmnáctého a osmnáctého století zmiňuje jen letmo a nezabývá se jejich silně protistátním charakterem. I přes všechnu svoji „primitivnost“ byla Razinova a Pugačevova povstání antiautoritářskými hnutími za decentralizovanou a rovnostářskou společnost. Dále je značně podivné, že v kapitole o Ruské revoluci roku 1905 Volin vynechává jakékoli zmínky o anarchistech, přestože právě v roce 1905 sehráli anarchisté svoji první důležitou roli a objevili se jako síla, s níž je nutno počítat. (Je dobré si vzpomenout, že Volin byl tehdy stále ještě eser a k anarchismu se přidal až v roce 1911.)

Dále by potřebovalo prohloubit Volinovo zpracování sociální revoluce roku 1917. O dělnickém a rolnickém hnutí mimo Kronštadt a Ukrajinu je řečeno jen velmi málo. Kniha rovněž odsouvá do pozadí individualistické anarchisty, relativně malou, ale pozoruhodnou skupinu, stejně jako roli žen v anarchismu a všeobecně revolučním hnutí. Je jisté, že aktivity žen – stojících ve frontách na chleba, účastnících se demonstrací, bojujících na barikádách i v partyzánských oddílech, hrajících nezastupitelnou roli v získávání vojáků a jejich mužských i ženských kolegů v práci, v procesu vytváření svobodných škol a center dětské péče, ve své všeobecné snaze o důstojnost a rovnost – tvořily velkou část oné „neznámé revoluce", o kterou se Volin tak hluboce zajímal.

Musíme ještě dodat, že kniha má i některé stylistické nedostatky. George Woodcock poznamenal, že „Volin nebyl klasickým autorem v literárním slova smyslu.“ Měl spíše sklony k obšírnému vyprávění a jeho historii by prospělo zestručnění. (27) I přes všechny zmíněné chyby je ale „Neznámá revoluce“ úctyhodnou prací, průkopnickým historickým zpracováním zamlčovaných aspektů Ruské revoluce. S částečnou výjimkou Aršinovovy „Historie machnovského hnutí“ a Maximovovy historie bolševických represí, se jí nic nerovná. (28)

Jak jsem již řekl, Volin dokončil „Neznámou revoluci“ v roce 1940 během svého pobytu v Marseille. Když se s ním stejný rok setkal Victor Serge, Volin pracoval v kanceláři malého kina a žil prakticky z ničeho. Po nacistickém vpádu a vytvoření vichystické vlády se jeho situace stávala čím dál tím více nebezpečnou. Přesouval se z jednoho úkrytu do druhého a žil v extrémní bídě za neustálého strachu ze zatčení. Přesto odmítl hledat útočiště na druhé straně Atlantiku. Doufal, že se zúčastní nadcházejících událostí v Evropě, ke kterým choval, jak si Serge poznamenal, „romantický optimismus“. (29) Dvě z Volinových soudružek, Mollie Steimerová a Senja Flešinová, se s ním setkaly v roce 1941 v Marseilles. Prosily, aby s nimi odjel do Mexika, ale marně. Volin trval na tom, že je ho zapotřebí ve Francii, aby se setkával s mladými a „připravoval se na revoluci, která vypukne po skončení války.“ (30)

Volin byl úřady stíhán jako anarchista i jako Žid, ale nějak se mu podařilo vyhnout se zatčení. Když válka skončila, vrátil se do Paříže, ale jen proto, aby skončil v nemocnici. Byl nakažen tuberkulózou a jeho dny byly sečteny. Zemřel 18. září 1945. Jeho tělo bylo zpopelněno a rozptýleno na hřbitově Pére Lachaise, blízko hrobu Nestora Machna, který o jedenáct let dříve podlehl stejné chorobě. Staré soudruhy tak spojila smrt a jejich ostatky odpočívají vedle kostí mučedníků Pařížské komuny.